Cesta pokory

Nalézt své místo na tomto světě. Snad jedna zdánlivě nejsložitější otázka. Obzvlášť pro člověka, který tápe a má svoji cestu zaházenou kamením. Nejdříve musí tyto kameny odstranit a prosekat se hustým křovím, které mu brání ve výhledu. Vlastním usilováním musí kráčet vpřed, s touhou překonávat veškeré bolesti a protivenství. Časem se mu jako odměna za jeho píli a oddanost otevře výhled na nádhernou krajinu, kde bude svítit slunce a všude pokvetou květiny. Pochopí, že do teď ho vedla touha po něčem vyšším a krásnějším a nyní se k tomu připojilo i poznání, jak vše funguje a jakým směrem má pokračovat dál.

Bez pokory, aby ji člověk cítil a pochopil, že je jedním z nejdůležitějších klíčů vedoucích k cíli, nemůže nikdy nalézt tu pravou cestu. Nemůže po ní kráčet, aniž by nesešel špatným směrem a k nádhernému výhledu, který se před ním otevřel nikdy nedorazí. Nepřiblíží se k němu tak, aby mohl zblízka cítit vůni květin, hřát se v teple slunce či osvěžit se v křišťálových vodách. Ba z cesty může úplně sejít, ztratí-li obzor, který už jednou viděl a více jej nemusí naleznout. To vše se může stát, když v sobě nenajde opravdovou pokoru, čistou lásku a touhu usilovat stále vpřed. Touhu jít za Světlem a nenechat se zlákat pohodlností a domýšlivostí.

Každý z nás je jedním malým kamínkem ve velké mozaice Stvoření a záleží pouze na tom, jak bude zářit, či potemní a časem z mozaiky vypadne a bude nahrazen jiným. Chápejme, že každý kamínek má jinou barvu, či jiný odstín a že pro ucelený obraz je nutné, aby se všechny tyto kamínky vzájemně doplňovaly a působily svým vlastním způsobem. Přitom žádný z nich neznamená nic víc a nic méně. Všichni máme své místo a musíme usilovat jít stále vpřed. Dílo jednoho, není o nic větší či menší, než dílo toho druhého. Někdo může ovlivnit spoustu dalších lidí, ale neznamená to, že má větší zásluhy, než ten, který oddaně den co den pečuje o někoho nemocného. Zde je rozhodující vnitřní stav člověka! Může se stát, že člověk, který má nějaké zvláštní nadání, propadne vlastní ješitnosti a ve skutečnosti ztratí to nejcennější. Přijde o pokoru, kterou původně měl a pokud ji opět vlastním úsilím nebude hledat, ztratí směr i cíl.

Bez pokory nemůžeme kráčet vpřed. Ztrácíme tím spojení se Světlem, naše modlitby nemohou být vyslyšeny a nemůžeme nalézt opravdové a trvalé štěstí. Můžeme snadno poznat, že nám chybí pokora, když nás trápí nějaké problémy. Je to důsledek toho, že nechceme přijmout následky svých činů, které jsme si způsobili sami. Naše nevědomost nám brání vidět spravedlivé působení přírodních zákonů. Bez pokory nemůže být nic opravdové. V pokoře rozdávejme lásku kolem sebe. Svou čistotou buďme druhým vzorem a svou laskavou přísností jim pomáhejme, aby našli správnou cestu. Buďme za všech okolností spravedliví a v tomto i neústupní. Ukazujme jim Pravdu. Kráčejme Světlu vstříc...

Zkuste být v pokoře a uvidíte, jak nádherný svět se před vámi otevře. Tolik krásy uvidíte v prostých věcech, které jste před tím nevnímali. Kolik vděčnosti se ve vás objeví za všechny dary, které můžete užívat a když pochopíte, jak fungují zákony ve Stvoření, tak budete vděčni za tuto Boží Spravedlnost, která nám všem poskytuje možnost napravit všechny své chyby. Byla nám dána svobodná vůle, abychom se mohli rozhodnout, zda budeme stoupat vzhůru, či se necháme strhnout do temných hlubin.

Vše záleží pouze na nás...

Pomáhejme druhým. Mluvme k nim prostými slovy tak, aby naše slova pronikala přímo k jejich citu a nebyla zachytávána rozumem, kde by se roztříštila zbytečným hloubáním a tím ochudila dotyčného o jakékoli citové záchvěvy, které jsou nejdůležitější. Svým láskyplným působením rozechvějme jejich nitro, aby se v nich probudila touha stejným způsobem předávat lásku a pomoc dál. Probuďme je tímto způsobem ze spánku k opravdovému životu. Veškeré dění, které je skryto našemu zraku můžeme pouze vyciťovat. Je to spojení s naším duchem a duch jsme my – ne naše tělo, ne naše mysl. Spojme se se svým nitrem, abychom mohli správně působit ve Stvoření. Hledejme Pravdu.

K.Š.