Hildegarda z Bingenu

Byla ženou, která se do dějin zapsala svým hlubokým poznáním a citlivým působením.

Lednové slunce připomínající jaro nás provázelo na cestě přes Mnichov vzhůru k Bodamskému jezeru. Krajina a hory vytvářely panorama jako z obrázkové knížky, jen jezero bylo neustále zahaleno závojem mlhy. A právě tento úkaz nám pomohl přenést se v myšlenkách do dávných dob, v nichž žila a působila Hildegarda z Bingenu. Opravdu dávných - narodila se v roce 1098. Právě zde u Bodamského jezera se díky lidem vykonávajícím léčitelské umění uskutečnilo její "znovuzrození" do současnosti.

Po smrti opatky a prorokyně Hildegardy z Bingenu v roce 1179 byly všechny její spisy zaslány do Říma, aby se prozkoumalo, zda má být prohlášena za svatou. Od té doby jsou originály jejích lékařských spisů nezvěstné. Naštěstí existovalo mnoho přepisů, ale nebylo snadné je sesbírat. V roce 1859 objevil Karl Jessen v Kodani rukopis Hildegardiny Učebnice o medicíně. V roce 1903 vyšla tato kniha v latině (Causae et Curae) a v roce 1932 ji Dr. Hugo Schulz, lékař z Greifswalderu, přeložil do němčiny pod názvem Příčiny a léčení nemocí. Tím také vzrostl zájem o Hildegardu a její medicínu. Jedním z prvních lékařů, který začal Hildegardiny léčebné postupy systematicky používat, byl Dr. Gottfried Hertzka, jenž dosáhl úžasných léčebných výsledků a zasloužil se o probuzení zájmu o Hildegardu v minulém století. Zdá se, že Hildegarda měla pravdu, když napsala "až za tisíc let budou lidé rozumět tomu, co říkám" - a tento výrok neplatí jen pro její léčitelské umění.

Hildegarda byla v každém ohledu výjimečná. Její hraběcí rodiče ji jako desáté a nejmladší dítě zasvětili "službě Bohu" ve smyslu biblické "desítky". Již jako osmiletou ji odevzdali do péče tety Jutty ze Sponheimu. Tato vysoce vzdělaná dáma přičlenila v souladu s pravidly svatého Benedikta k mužskému klášteru v Disibodenbergu, ležícímu na soutoku řek Glan a Nahe, "ženskou poustevnu". Výchovu a vzdělávání mladé novicky vzala přímo do svých rukou. O několik let později již vedla Hildegarda sama ženský konvent a stala se důležitou osobností celé duchovní světské Evropy.

Jejím darem bylo jasnovidecké nadání. Již jako dítě viděla velmi mnoho, ale nemohla si o tom s nikým kromě své tety povídat, nikdo jí nerozuměl. Až později, po dlouhém vnitřním boji, byla ochotna uposlechnout vizionářský příkaz "Napiš a pověz, co jsi viděla!" Na svém prvním díle spolupracovala deset let se svým "tajemníkem" mnichem Volmarem. Dílo neslo název Scivias (Poznávej cesty). Papež Eugen III. z něj sám předčítával během Trierské synody v letech 1147-48 a oficiálně potvrdil Hildegardiny prorocké schopnosti.

To Hildegardu ihned proslavilo. Přicházeli k ní opati a biskupové a prosili ji o vysvětlení nejasných záležitostí víry a církve, na její rady dal císař i knížata. Hildegarda si dopisovala s papežem, s Bernhardem z Clairvaux, s císaři z rodu Štaufů, především s Barbarossou a nezřídka ovlivňovala politická rozhodnutí své doby. Hrnul se k ní všechen lid - učenci, obchodníci, poutníci, žebráci, sedláci, vinaři, chudé ženy, vysoce postavené dámy, děvčata bez domova, vzdělanci i umělci - všichni s ní chtěli mluvit, prosili ji o pomoc, útěchu, radu.

Uctívali ji jako "svatou". Ale nebyla "svatou" ve smyslu odvrácenosti od světa, života ztrácejícího se v náboženských praktikách. Ani církev ji dodnes neprohlásila za "svatou". Možná proto, že si Hildegarda nebrala servítky, když mluvila o špatných poměrech v církvi a v posledních letech svého života vedla spory s církevní správou v Mainzu.

Podle vlastních slov neprožívala Hildegarda své vize v nějakém druhu transu. Říkávala, že její pozemské oči jsou otevřené a "světlo z nebes" vidí duchovním zrakem. Její věrný tajemník mnich Volmar zapisoval vše, co Hildegarda řekla. Po prvním díle Scivias následovaly další velké vizionářské spisy a také dvě díla o přírodovědě a léčení, pak několik menších spisů a zápisy písní tak, jak je Hildegarda přijímala během svých vizí.

Je požitkem prohlížet si umělecká provedení rukopisů, zdobených nádhernými iluminacemi v zářivých barvách. V Hildegardině klášteře žily talentované umělkyně, které malovaly tyto překrásné a symbolicky silné obrazy.

Ano, Hildegarda byla jasnovidkou. Ale nejen jasnovidkou, její osobnost a ženská důstojnost se projevovaly také v záležitostech všedních dní. Ať již při správě a organizaci ženského kláštera, anebo při výstavbě nového ženského kláštera na hoře Rupertsberg u Bingenu poté, co úspěšně prosadila odtržení od mužského kláštera v Disibodenbergu. Řízení výstavby vzala do svých rukou a zřejmě ji tato práce velmi těšila, protože i po překročení věku 60 let, kdy získala druhý klášter v Eibingenu, se pustila do jeho rozšiřování. Není snadné tomu uvěřit, ale své cesty ráda podnikala na koni, a to dokonce ještě ve věku 72 let, kdy jela až do Zwiefaltenu, téměř k Bodamskému jezeru. Zemřela ve věku 81 let, což byla ve 12. století senzace. Průměrná délka života žen v této době byla 35 až 40 let.

Ve spisech je Hildegarda často označována jako "velká mystička". Je však mnoho věcí, které ji odlišovaly od jejích mystických současníků, jimiž byli Hugo ze St. Viktoru anebo světec Bernhard. Hildegardiny vize se nevěnují jen osobnímu vztahu k Bohu, který byl ústředním tématem velkých středověkých mystiků. To by nutně vedlo k izolaci od světa, života a společnosti. Naopak, Hildegarda byla vždy spojená se světem, církví a lidmi. Svoji moudrost získávala z nebeského Světla prostřednictvím daru vidění a samu sebe vnímala jako nástroj, jehož úkolem je tento dar předávat dál lidem.

Celé stvoření, Země i vesmír pocházejí podle Hildegardy z věčného Světla, z pramene veškerého bytí, a vše, co na Zemi roste a zelená se, pro ni mělo současně i symbolickou hodnotu. Podobně to Goethe vyjádřil slovy "Vše pomíjivé je jen podobenstvím". Tím, že chápala kosmickou jednotu, byla otevřená i vizionářskému pochopení tajemství přírody a její léčivé síly. Přitom však své vlastní léčebné prostředky veřejně vůbec nepoužívala. Pokud léčila, činila tak silou svého ducha. Léčila, jak se kdysi říkávalo, "zázrakem" a - vodou z Rýna. Říká se, že Hildegarda vrátila jednou u Rýna slepému chlapci zrak...

Hildegarda o tisíc let později

Cesta k Bodamskému jezeru nás vede do Allensbachu, do první a dodnes jediné "Hildegardiny zotavovny" v Německu. Založil ji v roce 1993 Dr. Hertzka společně se svým následovníkem Dr. Wighardem Strehlowem. Na tomto místě znovu ožívají Hildegardiny myšlenky a její působení. Léčí se tu důsledně podle jejích předpisů. K nim neodmyslitelně patří také pouštění žilou jako prostředek na pročištění krve. "Ale vždyť to je nejtemnější středověk," namítají mnozí. Ale Hildegarda věděla mnohé z toho, co přírodověda a lékařství začínají chápat až dnes a pouštění žilou je vším možným, jen ne pouze "středověkou" procedurou.

Pouštění žilou se vykonává v době úplňku a pět dní po něm, protože tělo v této době snáze uvolňuje "šťávy". Dnes se však žíly nenařezávají jako ve středověku. Jednoduše a bezbolestně se do žíly vpíchne injekční jehla a krev se nechá odtékat do misky. Je důležité, aby krev při tom tekla a neodebírala se injekční stříkačkou.

Nejdřív vytéká tmavě červená krev. Touto tmavou krví ze sebe tělo vydává "zlé" šťávy. Po nějaké době začne téci světle červená krev. To znamená, že "škodlivé látky", které krev roznáší po těle, již tělo opustily a pouštění žilou se může ukončit. Krev slouží k dalšímu vyšetření. Zkumavka s odebranou krví se ponechá v klidu. Po několika hodinách se objeví něco velmi zvláštního: většina zkumavek s pacientovou krví ukazuje symptomatické, individuální a vzájemně odlišné oddělení složek krve na světlou tekutinu, usazující se nahoře (krevní sérum) a tmavě červenou krev dole. Nezřídka se přitom vyskytují vzorky, v nichž se nic neusazuje a preparát má téměř nezměněnou podobu. Podle Dr.  Strehlowa je neusazené sérum zjevným znamením, že v těle probíhají chorobné procesy, jako jsou choroby látkové výměny, revmatické záněty anebo také rakovina.

Dr. Strehlow objasňuje pacientům na základě krevního obrazu a laboratorních výsledků příčiny jejich zdravotních potíží a navrhuje léčení. Ve dnech, kdy se pouští žilou, má plné ruce práce nejen Dr. Strehlow a jeho lékařský tým, ale také personál v kuchyni. Pouštění žilou se totiž pojí s několikadenní dietou podle Hildegardy. Dieta ještě násobí příznivý účinek očistného působení pouštění žilou a blahodárně působí také na všechny orgány v těle.

"Znovuzrození" Hildegardy a jejích metod by nebylo úplné, kdyby se při něm nemyslelo také na její čisté pojetí křesťanství, síly stvoření a Boží sílu. Jen tak je možné získat duševní harmonii jako základ zdraví a předcházet negativním stavům jako je stres, frustrace, nenávist, utrpení a jiné. Na podporu tohoto aspektu Hildegardina léčitelského umění byla v Allensbachu zřízena "kaplička". Tato kaplička slouží všem zájemcům a zve je k "meditaci". A samozřejmě jsou v příruční knihovně léčebny k dispozici Hildegardina díla jako např. Scivias. V nich Hildegarda oslovuje čtenáře jako vizionářka a vyzývá je k přehodnocení jejich vnitřního postoje vůči "Bohu a světu".

Ukázka z knihy Léčebné umění Hildegardy z Bingenu

Arterioskleróza je zdlouhavá choroba. Trvá celé roky, často až třicet let, než se vyvine v záchvat. Prvními příznaky je celková únava, nechuť k práci, ztížená koncentrace a špatná paměť. Pokud tvrdnutí cév pokračuje, nastoupí zmatenost, dezorientace, deprese a ztráta osobnosti. V konečném stadiu pak arterioskleróza zachvátí celý organismus, takže dochází k těžkým poruchám funkce jater, plic a ledvin.

Hildegarda popisuje arteriosklerózu jako řetězovou reakci, která začíná v ledvinách v okamžiku, kdy se škodlivé látky nemohou z těla vylučovat a usazují se v cévách a tkáních. Jak uvidíme, arterioskleróza se dále zhoršuje určitým duševním ztvrdnutím, tvrdostí srdce. V těle se rozmnoží látka nazývaná "melanche" a následuje celý řetězec poškození. Hildegarda nejenže arteriosklerózu popisuje, ale doporučuje také prostředek, jak jejímu vzniku předcházet. Tímto vynikajícím prostředkem je jarní pelyňková kúra:

 "Vezmeme litr přírodního bílého vína, nejlépe odrůdy ryzlink, a 150 g pravého včelího medu. Když se na jaře zazelená pelyněk, rozdrtíme jeho listy a vytlačíme šťávu přes plátno. Potom svaříme med ve víně a přidáme šťávu z pelyňku. Chuť pelyňku nemá překrývat chuť vína a medu. Z toho potom pijeme ráno nalačno dva doušky každý druhý den. To léčí ledviny a zahání melancholii. Oči se projasní, srdce se posílí a zabrání se onemocnění plic. Lék ohřívá žaludek, vyčistí vnitřnosti a navodí dobré trávení."

Hildegarda jako věštkyně

Hildegardin popis světa uvádí, že se na ústředním místě ve výšinách nachází vznešený Bůh. Stvořitel zvěstovaný v jejích vizích je větší než církví zpodobňovaný mocný král nebeské říše, který svévolnými rozhodnutími zasahuje do lidského života: "Ale Bůh, který stvořil vše výše jmenované, je sám jediným životem, z něhož dýchá veškerý život, stejně jako sluneční svit pochází ze Slunce, a On je tím ohněm, z něhož každý oheň, který směřuje ke spáse, se zapálí tak, jako jiskry vyletují z ohně. (...) Bůh je jediný, skrze sebe samého a v sobě samém. Bytí nedostává od nikoho jiného. Naopak, každý tvor dostává své bytí od Něho."

"Poslední soud" je podle Hildegardiných vizí důsledkem pádu do hříchu. Po rozličných katastrofách skončí soud definitivním očištěním stvoření od zla a také zničením Satana. Ale dřív, než k tomu dojde, vidí Hildegarda pět období, jež jsou charakteristická pro pokračující úpadek lidského jednání: "Pohleď na sever a uvidíš tam stát pět divokých zvířat. Tato zvířata ztělesňují divoký, proti sobě se řítící sled pěti časových říší."

Těmto divokým zvířatům - ohnivě planoucímu psovi, žlutému lvovi, plavému koni, černému praseti a šedému vlkovi - jsou přiřazeny určité zlé lidské vlastnosti jako agresivita, žádostivost všeho druhu, necudnost, pokrytecké svatouškovství, boj o moc, okrádání, vraždění, zákeřnost, vlažnost... Lidé se v "pěti časových říších" pokoušeli rozpoznat konkrétní epochy dějin. Z Hildegardiných vizí však lze vytušit jistý nadhled a obzory, které obepínají celý svět a které proto nemohou být vtěsnány do několika staletí pozemských dějin. "S ohnutým tělem a duchem budou pak zbožňovat netvora zlomyslnosti ti, kteří stánek svého srdce pevně přikovali k pozemských věcem..."

Lidstvo bude muset poznat, kam povede toto zúžené, jen na pozemské věci orientované myšlení a konání. Hildegarda "vidí" (v Knize o zasloužilém životě), jak se živly obracejí na Božího vyslance, "Božího člověka": "A uslyšela jsem, jak se živly obrátily s velikým křikem na Božího člověka. 'Už nemůžeme putovat po své dráze a dokončit ji podle určení našeho Pána. Protože lidé nás otáčí svými zlými skutky jako v mlýně zdola nahoru. Páchneme již jako mor a umíráme hladem po úplné spravedlnosti.' Muž jim odpověděl takto: 'Očistím vás svým koštětem a lidi budu navštěvovat nemocemi tak dlouho, dokud se opět neobrátí ke mně...'

Nyní jsou však všechny větry plné hniloby těl a vzduch roznáší špínu, takže lidé se již neodvažují ani pořádně otevřít ústa. Také zelená síla života vadne kvůli bezbožným mylným přeludům zaslepených lidských duší. Lidé sledují jen své žádosti a takto vykřikují: 'Kdepak je ten váš Bůh, kterého nikdy neuvidíme?'

Těm odpovím takto: 'Zdalipak mě nevidíte ve dne v noci? Nevidíte mě, když zasejete a vzejde setba, pokropená mým deštěm? Každý tvor usiluje ke svému Stvořiteli a jasně uznává, že Jeden jediný jej zplodil. Jen člověk je rebel...'"

Lidé si zničili svůj svět, ale Hildegarda vidí i to, jak to bude vypadat po velké očistě: "...živly zazáří v největší čirosti a kráse, protože veškerá překážející špína a temnota z nich odpadne. Potom zazáří oheň bez jasu jako ranní červánky. Vzduch bude čirý, nepříliš hustý a bude zářit úplnou čistotou. Voda bude průzračná a klidná, nebude se pohybovat sem a tam a země bude nepomíjivá, pevná a rovná. Zavládne pak nejvyšší mír a krása. Slunce a měsíc budou jako drahocenné kameny ze zlata a na nebi budou zářit velkým jasem a množstvím světla. Noc temnot se rozplyne a předá své místo věčnému úsvitu."

Může to být poukaz na určitou dobu, na milostivě darovanou lhůtu jako duchovní školu pro všechny lidi, kteří se chtějí naučit, jak jít správnou cestou, dodržujíce tak Boží zákony. Před člověkem ještě stojí poslední rozhodnutí o bytí či nebytí a Hildegarda o něm hovoří takto: "Smrtelník nemá vůbec pátrat po tom, kdy po pádu bezbožného člověka nastane spolu se zánikem světa poslední soud. Nemůže znát tento čas, protože Otec jej uchovává v tajemství svého rozhodnutí. Připravujte se, lidé, na soud."