O kráse

Budeme-li přemýšlet o pojmu krásy, snadno zjistíme, že ji nemůžeme uvěznit do žádné definice. Nemůžeme říci: „Krása je, když…“ Přesto je pro nás nesmírně důležité tento pojem správně uchopit alespoň natolik, abychom si začali jasně uvědomovat, co je opravdu krásné, a co nikoliv.
     Velikou oporu nám poskytuje příroda. Vše, co vytvořila, můžeme bez rozpaků označit za krásné. Krása však na sebe bere v každé oblasti světa zcela jinou podobu a znemožňuje jakoukoliv klasifikaci. Očividně leží mimo dosah rozumových schopností a vymyká se tak i možnostem vědeckého výzkumu. Dalo by se říci, že na krásu je rozum krátký. Protože však svému rozumu věříme, pohybujeme se velmi nejistě v této záhadné oblasti, v níž je nám rozum k ničemu. Snad i proto si někteří lidé dávají tak snadno nadiktovat druhými, co je krásné, a co nikoliv. Tím ovšem ztrácejí schopnost rozeznávat pravou krásu vlastními silami a stávají se závislými.
     Již jenom pozoruhodný způsob, jakým krásu rozeznáváme, mnoho napovídá. Nemohou nám k tomu posloužit žádné výpočty, tabulky ani měřící přístroje. To, co je krásné, odměřujeme ve svém nitru. Jsme schopni rozeznat ji ihned, v jediném okamžiku. Tento posudek nevydává náš rozum, ale naše nitro.
Jedno z tajemství krásy spočívá v souladu mezi zevní formou a vnitřním obsahem.
     Vezmeme-li za příklad rostlinu, zjistíme, že se navenek projevuje vždy tak, jaká je uvnitř. Síly, které v ní působí, nacházejí svůj výraz v jejím vzhledu a funkci. Tvar, velikost, barva a mnoho dalších fyzikálních i chemických poznatků, které může člověk nashromáždit o jediné rostlině, je výpovědí o silách vycházejících z její podstaty. Každá síla, jež se včleňuje do života přírody, bere na sebe hmotnou podobu, buduje si svůj „úkryt“. V jejím vlivu dosud nehybný stavební materiál ožívá a začíná se formovat. Vzniká tělo, jež zadržuje sílu v pozemské úrovni a zároveň jí umožňuje, aby zde působila. Jenom v tomto hmotném zajetí, jež ji připoutává k zemi, může být tato síla plně činná.
     Tak je vše, co pozorujeme v přírodě svými smysly, projevem vnitřního pohybu přeneseného do hrubé hmoty. Protože je to přeneseno čistě a nezkresleně, vnímáme to jako krásné.
     V přírodě neexistuje napodobování, nebo dokonce uniformita, neboť všechny vnitřní síly zde přicházejí k zevnímu projevu naprosto svobodně a nezkráceně. To je základem skutečné originality.

Originalita není ovšem jen něco samoúčelného. Ona je jedním z nejdůležitějších předpokladů zdraví. Síly vycházející z podstaty mají formující vliv a nesmí být zadržovány, nemají-li způsobovat škody. Musí mít volnost a možnost projevit se bez omezení. Není možné beztrestně je brzdit a odklánět s cílem vytvořit klamný obraz, tedy podobu či formu, která neodpovídá obsahu.
     Představa, že by se cokoliv v přírodě snažilo popírat svoji podstatu, je absurdní. Nenapadlo by to nikoho, kdo má zdravý rozum.
     Nyní uvažujme o lidech. Mnoho z nich se považuje originální. Pokud by byli skutečně originální, byli by také krásní a nikdo by to nemohl popřít. Nefalšovaná originalita a krása ovšem předpokládá viditelnou a svobodnou pulsaci vnitřních sil směrem navenek. Nejsou-li tyto síly zadržovány, mohou uplatňovat svůj blahodárný formující vliv, jemuž se musí bezvýhradně podřizovat nejenom tělo, ale i vnitřní svět člověka. Jeho názory, chování i vzhled by potom nemohly být jiné než vpravdě originální.
     Proto může být skutečně originální a krásný jen takový člověk, který v sobě nechává žít svoji podstatu a ctí ji. Touto jeho podstatou je duše. Staví-li se proti ní nepřátelsky, zadržuje uvnitř sebe sama obrovské síly, jejichž určením je prozařovat navenek celou jeho osobností. Pokud těmto silám neuvolní cestu a neumožní jim projevovat se způsobem jim vlastním, obrátí se proti němu.
     Člověk nemůže beztrestně předstírat, že je někým, kým není. Před lidmi snad, ale před vyšší spravedlností ani na okamžik. Předstírá-li sám sobě, že je jenom z hmoty, a nemá proto duši, je to jeho katastrofální omyl, jímž popírá život v sobě. Tím pro sebe pokládá také základní kámen nesvobody, neboť se staví proti zákonům života, jež ho začínají tísnit a omezovat. Odmítá-li svoji duchovní podstatu, jež je pro něj jediným skutečným zdrojem krásy a originality, nemůže se v plnosti projevit ani jediná z těch mnoha vysokých hodnot, které si v sobě nese. Ač uvnitř bohatý, zůstává chudákem, neboť veškeré své síly vynakládá na vytvoření zevního zdání, tak odlišného od vnitřní skutečnosti.
     Přestože se ztráta originality a krásy projevuje nesčetnými způsoby, dotknu se jedné dobře známé oblasti. Je jí móda. Předpokladem její existence je myšlenková nesamostatnost , nedostatek vlastních tvůrčích sil spoutaných pochybenými představami o životě. Je projevem dobrovolného vazalství lidí, kteří se odvrátili od bohatství své duše a musí se spokojovat s tím, co jim našeptávají druzí.

      Člověk, který ví, kým je, nepotřebuje radit, jak se má navenek projevovat. Bude to jeho nejzákladnější potřeba, vyjadřovat sebe sama jen jemu vlastním způsobem. Jistě bychom našli i mnoho lidí, kteří mají jen velmi málo zábran, aby tak dali najevo svoji domnělou originalitu. Originalita není však výstřednost. Originalita nemá nikdy potřebu nezdravě vynikat či upoutávat pozornost, neboť je vedena hlasem duše. Proto jsou její projevy vždy ušlechtilé a harmonické. Výstřednost je pravým opakem. Je to promyšlená demonstrace vlastní jedinečnosti, demonstrace nad hrobem, v němž tlí pravá originalita.
     Móda se tak stala nejúspěšnější formou rovnostářského úsilí a tím i nejúspěšnějším protivníkem skutečné krásy. Originálním se nestává ten, kdo vypadl z lisu. Z módního lisu, jenž je každoročně v různých oblastech života nastaven vždy trochu jinak. Každoročně vyprodukují módní lisy miliony bábovek, které vypadají k nerozeznání stejně. Jsou to lidé, kteří nevědí, kým jsou, a snaží se najít svůj výraz. Protože nemají nic, co by je zevnitř v ušlechtilém smyslu oživovalo a vedlo, stávají se bezmocnou kořistí těch, kteří nevědí sice o moc víc, ale umí na tomto vnitřním zmrtvění lidských  mas vydělávat. Lidé, smýkání nejrůznějšími módními vlnami ode zdi ke zdi, již přivykli bludu, že je to život, kdo jimi takto pohybuje. Není.
     Příroda nezná módu, nezná trendy. Příroda zná pouze originalitu, to znamená věrnost svému původu. Vše zde zůstává pevně zakotveno samo v sobě, nezkresleně spojeno se svojí podstatou.
     Je životu nebezpečné opomíjet pravou krásu. Nemoc nebo jiné utrpení nevznikají přece jiným způsobem než nedbáním tvořivé síly vložené do každého z nás. Tuto sílu, jež pobízí k ušlechtilému a krásnému, nemůže ze sebe žádný člověk vykořenit. Nemůže se jí zbavit, neboť ona se nedá spoutat nebo zadržet. Bude v jeho životě působit vždy. Podle toho, zda jí cestu uvolní nebo přehradí, stane se mu silou povznášející nebo zničující.
     Proto je naléhavě nutné , aby se každý nemocný člověk usilující o uzdravení odhodlal nastoupit cestu, jež ho znovu spojí s potřebami jeho duše. Jen tak se tělo i mysl ocitnou znovu v proudu pravé originality a obdrží vše, co potřebují ke svému ozdravění.
     Potřebou duše je návrat domů, do duchovního světa. Z toho důvodu touží každý člověk ve své duši po kráse a ušlechtilosti, neboť dostal tuto touhu jako odkaz a pomoc pro své hledání cesty vzhůru.
     Proto bychom se měli učit krásu rozeznávat a dopřát si ji. Nejenom zevní, ale především vnitřní, sobě i druhým. Není to přepych ani sentiment mít krásné myšlenky a ideály a jednat v jejich smyslu. Je to nutnost, bez níž nelze žít v míru a s Bohem.

Autor: MUDr. Jan Palouček

Zdroj: čerpáno z knihy Cesta k uzdravení - o daru léčení, Nakladatelství Integrál Brno