Byla jsem stromem

Na počátku jsem byla malým semínkem, které spalo schoulené v matce Zemi. K životu mně probudil déšť a slunce. Kořeny jsem zavrtávala do půdy a žíznivě se drala ke slunci. Mé větve divoce a chaoticky rostly, než mě bouře o některé připravila. Jednou přišel ke mně nějaký muž a nožem mi do kmene vyryl srdce. Rána se časem zahojila, ale jizva tam zůstala už navždy. Časem mi stáří zkroutilo větve a sucho spalovalo listy. Pomalu se blížil můj konec. Všechny větve mi uschly, ale já ještě žila. Stále jsem měla živé kořeny a v mém kmeni proudila míza. Lidé chystali pily, aby mi urychlili trápení, ale já chtěla tolik žít! Myslela jsem na srdce vyryté v mém kmeni a přála si, aby obživlo. Tak moc jsem si to přála, až z toho srdce začala rašit malá větvička. A dál rostla a rostla. Lidé si toho všimli a když viděli že mám ještě vůli žít, tak se nade mnou slitovali a ořezali mi pouze suché větve. Jedno malé děvčátko mě chodilo zalévat. Větve mi opět narostly, ale už nebyly tak divoké a chaotické. Koruna byla kompaktní a silná, jakoby ctila nějakýřád. Bouře už mě nemohla tak snadno poničit. Mé kořeny se dostaly dolů k pramenům a sucho už mě netrápilo. Jednou z jara se celá moje koruna zahalila záplavou květů. Děvčátko, které mě zalévalo mezi tím vyrostlo v mladou dívku a ta když viděla tu nádheru, takse radovala a volala na všechny. " Podívejte! Já jsem to věděla. Věřila jsem, že ten strom bude ještě krásnější, než před tím!." Tehdy jsem pochopila, že mě nejen vodou živila.

Ve chvíli, kdy ti bylo dáno tělo, byla ti odňata křídla a od té doby stále sníš, že budeš létat,

ale můžeš "pouze" povznést svou duši.

Karin Švábová