„Ještě nepřišel čas – jdi!“
Blanka Scheibnerová vypráví v rozhovoru pro Svět Grálu o zkušenosti blízkosti smrti v dětství, která ovlivnila celý její další život.
Svět Grálu: Ve svých 13 letech jste prožila mezní zkušenost, zážitek blízké smrti. Co se tehdy stalo?
BS: V den svých třináctých narozenin jsem ležela se zápalem plic doma v posteli, při každém nádechu a výdechu jsem měla silné bolesti v plicích. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Nevěděla jsem, jestli je den či noc. Také mě to už nezajímalo a v některých chvílích jsem se ocitala mimo své tělo. Zpočátku jen krátce, ale ten stav mi připadal zcela samozřejmý. Někdy jsem se vznášela nad tělem po delší dobu – ve svém oblíbeném oblečení. Měla jsem na sobě úplně jiné věci než dole na lůžku. Hlavně jsem ale cítila: Už nemám žádné bolesti, jsem zdravá! Tak jsem se na sebe nějaký čas dívala, aniž jsem věděla, jak dlouho to bylo.
Svět Grálu: To znamená, vnímala jste v tom stavu sama sebe také jako tělo – i s oblečením?
BS: Přesně tak! Dívala jsem se na tělo na lůžku a pak se mi někdy myšlenky zatoulaly k lidem, které jsem měla ráda. Dopisovala jsem si s jednou přítelkyní z USA – a v milisekundě jsem byla u její rodiny, viděla jsem, jak si lidé připravovali snídani a taky místnosti, v nichž žijí. Potom jsem pomyslela na svou sestřenici a svého bratrance – a zase jsem se ihned ocitla v jejich rodině. Muselo to být pozdě večer, leželi zrovna v posteli. Přesně tak to bylo i s mou babičkou, taky ležela v posteli. A někdy v době těch cest k lidem, které jsem měla ráda, jsem prožila rekapitulaci svého života. Viděla jsem obrazy z doby, kdy jsem byla kojenec, jak jsem přišla na svět, chození do školky, viděla jsem své přátele a také situace, které si člověk chce rád ponechat v paměti. Při tom zpětném pohledu prožívá člověk skutečně všechno ještě jednou a pokouší se podržet si krásné okamžiky. To ale nejde, protože mezitím jsou tu zase další nové obrazy a pocity.
Svět Grálu: Někteří lidé také líčí, že události prožívali skoro současně, že ta rekapitulace života se udála v nesmírně rychlém tempu.
BS: Ano, a ty emoce je těžké vyjádřit slovy. Člověk je se vším znovu spjatý.
Svět Grálu: Řekla byste, že to byly výlučně události, které vás obzvláště formovaly a emocionálně se vás dotkly – nebo i věci, které by se daly označit za banální a všední?
BS: Prožívala jsem znovu i banální události všedního života. Ale to, co mě v životě už tehdy emocionálně oslovilo, na mne intenzivně zapůsobilo znovu. Byly však také věci, vůči kterým jsem se stavěla neutrálně.
Někdy jsem zažívala pobyt v jiné hmotě, jiné barvy a příjemnou atmosféru. A pak jsem uviděla jasné světlo a tunel. Tím tunelem jsem byla magicky přitahována, zmocnil se mě pocit bezpodmínečné lásky a chtěla jsem stůj co stůj za tím světlem. Ale najednou stál kdosi před tím tunelem a řekl mi: „Ještě nepřišel čas – jdi!“. Současně s těmi slovy jsem najednou slyšela volat matku, stála jsem před uzavřeným tunelem, celé okolí zešedlo, půda mi zmizela pod nohama a řítila jsem se dolů. Najednou jsem byla zase v těle a cítila bolesti. To, co jsem zažila, jsem si jako třináctileté dítě nedokázala nijak zařadit, ani moji rodiče mi na otázky nedovedli dát odpověď.
Svět Grálu: Mluvila jste tedy potom o těch zážitcích?
BS: Pokoušela jsem se s někým hovořit, ale v rodině to nebylo možné. To, co jsem prožila, jsem na sebe nechala působit a stala jsem se mnohem citlivější. Dokázala jsem líp vnímat na citové úrovni, naučila jsem se hledat odpovědi v sobě a měla jsem také mnoho jasnovidných zážitků.
Svět Grálu: Jaké například?
BS: Věděla jsem třeba, jaká témata přijdou ve školní práci, a pomocí snů jsem dostala mnoho odpovědí na otázky, které mi jinak nikdo nedokázal zodpovědět. Také pokud jde o moji zkušenost blízké smrti – chtěla jsem vědět, co se stalo a kde jsem byla. Zabývala jsem se také duchovními věcmi, dokázala jsem při tom rozlišovat, co bylo pro mne užitečné a co ne.
Svět Grálu: Ve Vaší rodině nebylo možné hovořit o životě po smrti?
BS: Měla jsem velké štěstí: jediný člověk, který mi dokázal odpovědět na moje otázky a který měl také velmi zajímavý názor na smrt, byla moje babička. Dokázala zpracovat svoje zážitky z války a uměla mluvit o smrti tak, že mi umožnila pochopit, že je to něco přirozeného. Velmi mne formovala. V patnácti nebo šestnácti letech po ukončení školy jsem chtěla pracovat v domově důchodců, ale na radu rodičů jsem si to povolání nezvolila. Ale ani dál to nebylo zlé, pracovala jsem v maloobchodě, můj školitel byl velmi otevřený a duchovně orientovaný, šla jsem prostě jinou cestou. A nakonec, když jsem asi před deseti lety začala pracovat s reiki, měla jsem stále znovu zákazníky nemocné rakovinou. Starala jsem se o ně až do jejich konce a přitom jsem pochopila, že je to můj úkol. Při opatrování nacházím stále znovu pocit bezpodmínečné lásky, který jsem zažila v dětství. To je to krásné, přemáhá mě to pokaždé, když spolupracuji s umírajícími.
Svět Grálu: Při doprovázení umírajících lidí můžete tedy využít svých vlastních zkušeností a zážitků…
BS: Ano, píši právě knihu o rituálech při doprovázení umírajících; žel, máme příliš málo takových rituálů pro jednotlivé fáze umírání. Měla jsem například zákazníka, kterému nebylo možné zajistit v nemocnici soukromí. Chtěl být zcela sám, to ale v této fázi nešlo. Pomocí rituálu jsem ho zahalila do „ochranné skořápky“, kde se mohl cítit vyrovnaný, a tu skořápku jsem ve svých představách naplnila jasným bílým světlem, takovým, jaké jsem sama viděla. O takových rituálech píši knihu.
Při doprovázení umírajících také dbám na kontakt umírajícího s příbuznými, pokouším se vycítit, kde je ještě třeba si něco sdělit. Při těch hlubokých rozmluvách vidívám často obrazy nebo zažívám emoce, které se pokouším vyjádřit slovy, takže se v rozhovoru dostaneme dál a vidíme, jak řešit konflikty.
Svět Grálu: Co je z Vašeho pohledu smyslem života? Pátrala jste po odpovědi na tuto otázku?
BS: Mohu přitom vyjít jen sama ze sebe: díky zpětnému pohledu na život, doprovázení umírajících a vůbec všemu, co se mě dotklo, jsem pochopila, že asi musíme všichni na tohle téma jít s láskou. Přitom tu jde o otázky: Jak člověk zachází sám se sebou? Jak zachází se svými bližními? Láska je to, s čím by měl člověk jít stále dál, a láska znamená také nejvyšší kvalitu života.
Svět Grálu: „Kvalitou života“ myslíte také vyšší stupeň vědomí?
BS: Ano, a také si myslím, že témata, která ženou vývoj dopředu, vypadají u každého člověka jinak. Každý musí sám za sebe jít hledat, aby se podíval, co chce jeho nejhlubší nitro, ale rámcem bude vždycky téma „láska“.
Werner Huemer
/vložila MD/