Kampak, Evo?

Nikdy dříve se ženy v zemích střední Evropy netěšily tolika právům jako nyní a nikdy nebyly  začleněny do profesního života tolik jako dnes. Vypadá to, že hnutí žen za svobodu a „feminismus“, co se týče uznání a zrovnoprávnění ženy, dokázal mnoho.

Počet žen v „mužských profesích“ je relativně vysoký; v Německu řídí jedna žena státní záležitosti, ve Francii se rovněž jedna žena zúčastnila voleb na prezidentský post. Přesto vrchol dosaženého zastiňuje situaci ženy s dětmi a rodinou, která pracuje. Dvojitá zátěž „dokonalé ženy“ netěší všechny dcery feminismu. Mají problémy, staví se proti výchovným cílům svých matek a hledají nové cesty.

Zastarává feminismus? Na jednu stranu ano. Na druhou stranu předznamenala současný stav zejména jeho počáteční nevyhraněnost. Protože feminismus a „hnutí 1968“, ze kterého vychází, neměly jednotnou koncepci teorie ani praxe, nedali se určit žádní „odpadlíci“, proto a tím více v sobě zahrnovaly různé, téměř protikladné formy: vedle liberálních směrů (jako hnutí za ženská práva), které zastupovaly především pravicově sociální zájmy žen, aniž by vylučovaly muže, pak radikální zárodky, které chtěly nastolit celosvětový matriarchát. Rovněž pak militantní formy, které měly za cíl muže úplně vyhladit¹. Dále existuje krom jiných i diferenční feminismus, který vnímá jako aspekt nezměnitelnost ženské identity, a proto považuje snahu setřít rozdíly mezi mužem a ženou za nesmysl a snaží se vymezit ryze ženské oblasti působení. Nebo genderový feminismus, který zkoumá různost žen a mužů po psychické i fyzické stránce („genderová medicína“) – a tak dále. Bez ohledu na tak různorodý obraz, hovoří-li dnes lidé o feminismu, mají na mysli „hnutí 1968“ s Alicí Schwarzerovou² v čele. Na druhou stranu je nemožné najít nějaký použitelný společný jmenovatel všech feministických přístupů a cílů – nanejvýš snad, ač stále s mnoha obměnami způsobu následování a postupů, emancipace ženy vůči muži.

Emancipace jako „dospělost“

Dle starých latiníků znamenala „emancipace“ odchod syna od otce. Od té chvíle už nebyl pod jeho ochranou a mohl nebo musel stát na vlastních nohou. Tento výraz pak lidé přejali i pro snahu ženy oprostit se od vládnoucího muže, a vytvořili tak cestu propagované „emancipaci ženy“ - od začátku významově pokřivenou. Protože generační napětí mezi stejným pohlavím, otcem a synem, má zcela jiné pole působnosti než napětí mezi ženským sebeuvědoměním a mužským nárokem na vládu v žensko-mužském vztahu rovnocennosti.

Jednoduše vzato znamená emancipace v latinském významu prostě a jednoduše jen „vzmužení“ syna, jeho dospění. Naučil se od otce, co ho otec mohl naučit, a je ponechán vlastní odpovědnosti. Tak jak dnes termín „emancipace“ chápeme, tedy jako vyjádřenou vzpouru žen vůči patriarchálním nárokům vlády mužů, zůstane původní význam někde napůl cesty. Tedy že ten, kdo se „emancipuje“ neboli dospívá, tak nalézá osobnost sám v sobě. Přesto se žena neemancipovala ke své ženské osobnosti³, ale připodobnila cíle své emancipace k mužským kvalitám, chtěla se vyrovnat muži, chtěla se mu stát rovnocennou v zaměstnání, stejně jako ve způsobu myšlení, obchodu a rozhodování.

Z toho jasně vyvstávající rozpor tedy umožňuje různorodé prosazování cílů jednotlivých feministických směrů, mimo jiné esoterického hnutí s jeho výzvou „nové ženskosti“. Ale může vůbec být ženskost „nová“ nebo „stará“? „Nemůže, protože ona je“, odpověděl by ten, kdo spatřuje ve dvojím pohlaví lidských stvoření kreativní princip dvojpolárního napětí mezi ženstvím a mužstvím. Proti tomu by některá uskupení namítla, že chtějí do života zapojit právě jejich pojetí ženství. A to může být dnes staré, zítra nové, pozítří zase jinak nové atd. Proměny v chápání pojmu ženství jsou patrné už dnes, o jednu generaci později než je feminismus „hnutí 1968“, stejně jako na kritických „antifeministických“ snahách.

Emancipovaným matkám navzdory

V roce 2006 se toto „povstání“ vyjádřilo obzvláště jasně. Již titulem své publikace daly její dvě švýcarské autorky, matka a dcera, jasně najevo, o co jim jde: „Pomoc! Jsem emancipovaná matka!“⁴ V rozepři mezi feministkou Julií Onkenovou a její dcerou Mayou – psycholožkou, stejně jako její matka, vdanou a rovněž matkou – vyjde najevo, že není v možnostech dcery držet se modelu perfektní ženy s kariérou. Ženy, která spojí bezproblémové manželství s dětmi a domácností se zaměstnáním. Není v možnostech dcery  prosadit tento model ve svém životě. Vyčte své matce, že ji k tomuto s životem neslučitelnému modelu vychovala.

Protože v životě ženy mají být děti důležitější než kariéra. Ve výsledku rozboru zůstane Maya Onkenová při svém „anti-"feministickém řešení problému: pracuje se svým mužem, o práci se dělí, oba bez výrazného zápalu pro kariéru. Zajišťují si tímto způsobem čas pro děti a pro sebe. A „emancipovaná matka“ Julie Onkenová na konci uznává, že by člověk snad mohl „kariéru“ definovat nově – kariéra je i to, když mohou muž se ženou společně sledovat dospívání svých dětí, mít živé manželství, přátele, koníčky …

Osobní střet mezi matkou a dcerou Onkenovými je výstižným záznamem zjevné proměny feministického smýšlení dvou generací.

„Evin princip“

K anti-generaci v Německu náleží rovněž známá a oblíbená žena s kariérou Eva Hermanová⁵. Po mnohaletých zkušenostech zaměstnané matky se i ona zaměřila na „emancipované matky“. V květnu 2006 apelovala v politologickém magazínu „Cicero“ pod tematickým nadpisem „Emancipace – omyl?“ na zaměstnané ženy a matky: ty by se přece měly – kvůli sobě samým, dětem a rodině – vzdát svých kariérních (egoistických) ambicí, vrátit se domů a udržovat rodinu pohromadě. Článek zapříčinil polarizaci názorů, přesto přitáhl i široký zástup těch, kteří kritizovali apel Evy Hermanové coby návrat k modelu „žen u plotny“. Jen menšina považovala za správné to, co bylo v článku představeno.

Když Eva Hermanová předložila o čtyři měsíce později, v září 2006, svou knihu „Evin princip“, posunul se poměr pro a proti výrazně ve prospěch autorky. Ženy v domácnosti, které tu byly vyobrazeny jako protiklad k ženám s kariérou, dlouho vtlačované do obrazu šedých myší, mimo jiné pomocí dodatku „jen“, pozvedly povzbuzeny zaujatě hlavy. A v únoru ukázaly výsledky průzkumu (Emnid) rovnoměrný výsledek „padesát na padesát“. Přičemž ani jedna z výsledných polovin neodrážela názory výhradně žen nebo mužů.

Nestojí snad obraz zapřisáhlého feminismu už tak vysoko? Byl zastíněn Eviným principem?

Stejně tak tomu je – tento výsledek názorů padesát na padesát je každopádně znamením nejasností, které vyvstávají v obrazu manželství, zaměstnání a dětí multifunkční úspěšné ženy. Neboť jistě stále pokračující pronikání žen do „mužských povolání“ odkrývá rodinné a lidské problémy, které, ať už jsou přiznané nebo ne, nahlodávají životní sílu žen. A pak děti … nebylo by skutečně velkou výhrou ušetřit je neustálému stresu z přesunů mezi vychovateli (v mateřských školách a kojeneckých ústavech) a mateřskou péčí a nechat je vyrůstat doma?

Evin princip právě na tuto problematiku odpovídá perspektivou „nové ženskosti“ budoucnosti, ve které žena zůstane vzdálena přehnaným nárokům zaměstnání, věnuje se dětem, domácnosti a rodině. Takováto perspektiva vzbuzuje sympatie vzpomínkou na důvěrně známé hodnoty. Byla tu ukázána lepší cesta ženské budoucnosti?

Venku a uvnitř

O poměru žen a mužů a dělbě jejich úkolů existuje mnoho zčásti klamavě celistvých pojetí, která vytvářejí atmosféru dezorientace a bezradnosti. A ani naopak schematicky jednoduchý obraz, který sleduje i Evin princip, nemůže tuto bezradnost zastavit. Rozdělil okruh mužských a ženských úkolů podle schématu: muž venku v zaměstnání / žena uvnitř domu a u dětí. Nehledě na to, že by toto přespříliš vyhrocené schematické zobrazení mohlo ztroskotat na současných sociálních a společenských vztazích, vzbuzuje vzpomínky na období před třemi generacemi, kdy bylo toto schéma skutečně „žito“ a procházelo s naprosto samozřejmou, obecně uznávanou méněcenností⁶ ženy.

Přesto takovéto – avšak podobné jen v podstatě jasného oddělení mezi mužskými a ženskými úlohami – schéma života před několika tisíci lety skutečně už jednou celkem dobře fungovalo. Bylo to v období „revoluce“ rané doby kamenné a v době následující, která se v Evropě prosadila v 5. a 6. tisíciletí před Kristem, v období, kdy i zde začali lidé budovat rolnickou kulturu, zabývali se zemědělstvím a usadili se v domech.

Muž pronikal do divočiny za obživou, aby ji zároveň jako rolník zkrotil a kultivoval. Zatímco žena se díky své schopnosti uspořádávat věnovala domu, byla ochránkyní plamene a krbu, stejně jako budoucnosti v dětech. Tak jako „panoval“ muž v divočině, byla i žena v domě a jeho okolí dominou, panovnicí, v jejichž rukou ležela i péče o kulty (tehdy přírodní božstva).

Porovnáme-li tento prehistorický princip rozdělení úloh mužů a žen, doložený pomocí nálezů té doby, se současným, na světlo se vynoří jeden zásadní rozdíl: v dávnověku neexistovalo žádné nižší nebo vyšší hodnocení toho nebo onoho, ženského nebo mužského přínosu. Oba byli ve svém ohodnocení naprosto rovnocenné.

Cesta zpět do neolitu neexistuje, šla by také proti toku dějin. Ale zatímco čas nezadržitelně plyne dál, vytvářejí dějiny pokladnici vzpomínek na nepomíjející pravdy, na životní obrazy, které jako „vzory“ nemají žádný poločas rozpadu a přinášejí do současnosti smysluplné hodnoty. Prehistorické schéma dělení ženských a mužských úloh je jedním z těchto obrazů pravdy, který byl skrze vyvážené rozdělení životních úkolů vycházející z podstaty ženy a muže vedený ke vzájemně se doplňujícímu ženskému a mužskému bytí, která k sobě byla přitahována jako dva póly, jako Slunce a Měsíc.

Muž „emancipovaný“ pro svůj úkol a ve své odpovědnosti pronikal díky své mužské síle vůle do vnějšího, do „divočiny“, a dobýval – výživu, zkušenosti, moc. Obdobně se „emancipovala“ žena ke své ženské odpovědnosti uvnitř domu, díky své ženské síle budovat tvořila protiváhu divočině: tak, že dům a jeho nejbližší prostředí kultivovala a zkrášlovala. Domov stál vysoko na žebříčku hodnot ženy a muže, byl středem aktuálního rodinného, společenského a kulturního života, stejně tak záštitou budoucnosti dorůstající generace - a v neposlední řadě – kultického vztahu s duchovnem.

Ztráta dělby úloh

Je škoda, že se nezachovala a dále nevyvíjela tato raná předloha souladu pohlaví, tkvící v rovnocennosti rozdělení životních úloh. A je historií samo o sobě, že dům a domácnost ztratily svůj význam a žena své vůdčí postavení v něm. Tato historie se nedochovala, můžeme si ji ale na základě sporadických stop historických nálezů a faktů v jejích základních rysech dokreslit sami. Má mnoho společného s proměnou společenské struktury, která se udála tak, že dříve společné vlastnictví nomádů přestalo existovat a jednotlivé rolnické domácnosti si střádaly do vlastní „stodoly“.

A stalo se, že muž zavedl do ženského okruhu vlastní moc, kterou získal v divočině. Udělal to proto, aby se prokázal před ženou, rodinou a „světem“, současně aby rozšířil svůj okruh vlivu i na domácnost, a potlačil tak ten, který v ní měla žena. Tak rychle, jak je tento vývoj nastíněn v předchozích dvou větách, tak nenadále, téměř plazivě se navázal a prosadil za tisíciletí – až do moderní varianty dneška. Proč ale připustila někdejší domina tento vývoj? Proč nevznesla žádný nárok, nebránila se mužskému „vpádu“ do svého království?

Jistě bylo více mužů než jeden, kteří uznali okruh ženského vlivu, stejně tak existovala více než jedna skutečná domina, která uhájila sílu svého „uvnitř“ a mohla získat dohodu o vlivu ve společném středobodu života, „domově“. Jak se ve všech kulturách Země, bez ohledu, zda-li usedlého nebo nomádského způsobu života, předávalo vědění v jiných věcech, tak i v tomto pohledu, kde mluví staré čínské rčení: „Stovka mužů může vytvořit ležení, ale vytvořit domácnost, k tomu je zapotřebí ženy.“

Možná by se také muži nepodařilo natolik proniknout do oblasti ženského vlivu, kdyby „domina“ nebyla ve svém postavení tak slabá. Slabá v tom, že brzy rozpoznala, jaké výhody jí přinese podíl na zesílení a autoritě muže. Základní slabost, se kterou se žena oddala závislosti na muži. Vůbec nemluvě o tom, že společně s tímto vývojem se ztratila i nadřazenost odpovědnosti ženy za kult: „horká spojnice“ k duchovnu, vnitřní spojnice k božskému.

Z těchto úkolů snížila vládkyně domova svou sílu na vybavení a údržbu středobodu života „domu“, stejně jako na vztah společnice a dohlížitelky.

Autorka: Dr. Monika Schulze

Poznámky:

¹Solanas, Valérie, manifest „SCUM“, 1967

²Spisovatelka a zakladatelka (1947) časopisu EMMA jako součást ženského sebeuvědomění, které se staví proti ženám namířeným zlořádům. Jako „příkladná feministka“ byla často napadána antifeministickou stranou.

³Za předpokladu, že by slovo „feminismus“ ve svém významu (lat. femina = žena) znamenalo právě to.

⁴Julia Onken, Maya Onken, Nakladatelství C.H. Beck, Mnichov 2006

⁵Eva Hermanová je hlasatelkou zpráv (NDR), televizní moderátorkou, autorkou mnoha knih. „Evin princip“ vyšel v září 2006 v nakladatelství Pendo, Mnichov/Zurich.

⁶Jako vážně míněné bylo v roce 1910 uveřejněno rádoby vědecké dílo Maxe Funkeho (1879 – 1943) s latinským názvem „Mulieres homines non sunt“ ( = Ženy nejsou lidé).

Zdroj: http://www.svetgralu.cz/clanky/Kampak,_Evo%3F