Metodika vyučování a životní podmínky výchovy ; Výchova dítěte z hlediska duchovní vědy
Úryvek z knihy Rudolfa Steinera:
S výměnou zubů odkládá étherné tělo vnější éthernou schránu, a tím začíná období, kdy je možno výchovně působit na étherné tělo zvnějšku. Musíme si ujasnit, co může na étherné tělo zvnějšku působit. Přetváření a růst étherného těla znamená přetváření, případně vývoj sklonů, zvyklostí, svědomí, charakteru, paměti a temperamentu. Na étherné tělo působíme obrazy, příklady, regulovanou fantazií. Tak jako dítěti do sedmého roku musíme dávat fyzický vzor, tak musí být do okolí vyvíjejícího se člověka mezi výměnou zubů a pohlavním dozráním vnášeno všechno to, co je naplněno smyslem a působí obrazem a podobenstvím. Étherné tělo vyvíjí svou sílu, jestliže regulovaná fantazie se může řídit tím, co si rozluští ze živých nebo duchu zprostředkovaných obrazů a podobenství a co si může zvolit jako vodítko. Na rostoucí étherné tělo nepůsobí správně abstraktní pojmy, nýbrž názornost, ale ne smyslová, nýbrž duchovní názornost. V těchto letech je správným výchovným prostředkem duchovní názornost. Proto záleží na tom, aby mladý člověk měl kolem sebe ve svých vychovytelích osobnosti, jejichž nazírání v něm může probouzet žádoucí intelektuální a morální síly. Jako pro první dětská léta jsou magickým slovem výchovy napodobování a vzor, tak pro tato léta platí následování a autorita. Samozřejmá, nikoli vynucená autorita má představovat bezprostřední duchovní nazírání, na němž si mladý člověk vytváří svědomí, zvyklosti a skolny, na němž usměrňuje svůj temperament a jehož očima pozoruje věci světa. Krásný výrok básníka: "Každý musí zvolit svého hrdinu, podle něhož si vybojovává cestu na Olymp", platí zvláště v tomto životním věku. Zbožňování a hluboká úcta jsou síly, jimiž správně étherné tělo roste. A komu nebylo umožněno vzhlížet k někomu v příslušném období s bezmeznou úctou, pyká za to v celém svém pozdějším životě. Kde toto uctívání chybí, zakrňují živé síly étherného těla. Představme si tento účinek na mladistvou mysl: osmiletému chlapci se vypráví o mimořádně úctyhodné osobnosti. Vše, co o ní slyší, vlévá do něho posvátný ostych. Blíží se den, kdy může poprvé uctívanou osobnost uvidět. Hluboká úcta jej rozechvěje, když tiskne kliku dveří, za nimiž uvidí uctívaného... Krásné city, jež vyvolává takový zážitek, patří k trvalým ziskům života. A jako šťastného je třeba chválit člověka, který může vzhlížet ke svým učitelům a vychovatelům jako ke svým samozřejmým autoritám nejen ve slavnostích chvílích života, nýbrž ustavičně.
K těmto živým autoritám, k těmto ztěleněním mravní a intelektuální síly musí přistoupit i autority chápané duchovně. Svědomí a duchovní zaměření musí určovat velké vzory dějin, vyprávění o vzorných mužích a ženách, nikoliv abstraktní morální zásady, které mají svůj pravý účinek teprve s pohlavním dozráním, kdy se astrální tělo zbavuje své astrální mateřské schrány. Zejména výuku dějin je třeba zaměřit podle tohoto hlediska. Před výměnou zubů mohou mít pohádky a vyprávění, jež přinášíme dětem, za cíl jen radost, osvěžení, zábavu. Po této době musíme mít při tématu vyprávění kromě toho na zřeteli, aby před duši mladého člověka vystupovaly obrazy života hodné následování. Nesmíme přehlížet, že zlé návyky mohou být potírány odpudivými obrazy. U takových špatných zvyků a sklonů většinou málo pomáhá napomínání; dáme-li však působit živému obrazu špatného člověka na mladistvou fantazii a ukazujeme-li, k čemu ve skutečnosti onen sklon vede, můžeme k jeho vymýcení hodně přispět. Je právě třeba držet se pevně toho, že na vyvíjející se étherné tělo nepůsobí abstraktní představy, nýbrž živoucí obrazy v jejich duchovní názornosti. Musí to být ovšem prováděno s největším taktem, aby se věc nezvrátila ve svůj opak. Při vyprávění záleží všechno na způsobu vyprávění. Ústní vyprávění nemůže být proto jen tak nahrazeno například četbou.
Duchovní obrazy, nebo bychom také mohli říci symbolické představy, přicházejí v úvahu pro dobu mezi výměnou zubů a pohlavním dozráním ještě z jiného důvodu. Je nutné, aby mladý člověk pokud možno nepříjímal do sebe tajemství přírody, zákony života v rozumově střízlivých pojmech, nýbrž v symbolech. Podobenství pro duchovní souvislosti musí přistupovat k duši tak, že spíše tuší a pociťuje zákonitosti života za podobenstvími, než aby je chápala v rozumových pojmech. "Všechno pomíjivé je jen podobenstvím." - to má být přímo pronikavým vodítkem pro výchovu v této době. Pro člověka je nesmírně důležité, aby přijímal tajemství života v podobenstvích, než mu předstoupí před duši v podobě přírodních zákonů apod. Nechť to znázorní příklad. Dejme tomu, že bychom chtěli vyprávět mladému člověku o nesmrtelnosti duše, o jejím vystoupení z těla. Měli bychom to učinit tak, že bychom jako příklad vzali motýla, vylétajícího z kukly. Jako se z kukly pozvedá motýl, tak se po smrti z příbytku těla pozvedá duše. Kdo předtím nepřijímal skutečný stav věcí v takovém obraze, nemůže ho pochopit v rozumových pojmech. Takovým podobenstvím nehovoříme totiž jen k rozumu, nýbrž k cit, k pocitu, k celé duši. Mladý člověk, který tím vším prošel, přistupuje k věci se zcela jiným zaměřením, když je mu později zprostředkována rozumovými pojmy. Pro člověka je dokonce velmi špatné, nemůže-li přistupovat k záhadě bytí nejprve citem. Je proto nutné, aby vychovatel měl pro všechny přírodní zákony a tajemství světa k dispozici podobenství.
Zvláště na této věci lze dobře vidět, jak duchovní věda musí působit plodně na praktický život. Když si někdo vytváří podobenství z materialisticky-rozumových představ a pak s nimi přistupuje k mladým lidem, učiní na ně zpravidla nepatrný dojem. Musí si totiž teprve sám se vší rozumovostí podobenství teprve vymyslet. Taková podobenství, k nimž se člověk musí sám nutit, nepůsobí přesvědčivě na toho, komu jsou sdělována. Když totiž mluvíme k někomu v obrazech, pak nepůsobí na něho jen to, co mu říkáme nebo ukazujeme, nýbrž z toho, kdo sděluje, přechází na toho, jemuž je sdělováno, jemný duchovní proud. Když sdělující nemá sám vřelý cit víry k svému podobenství, nemůže ani učinit žádný dojem na toho, na něhož se obrací. K správnému působení je totiž třeba věřit svým podobenstvím jako skutečnostem. To člověk může mít jen při duchovědném myšlení a pokud se jeho podobenství rodí z duchovní vědy. Pravý duchovní vědec si nepotřebuje výše uvedené podobenství o duši vystupující z těla vynucovat, protože pro něj je to pravda. Pro něho je vznik motýla z kukly na nižším stupni přírodního bytí skutečně týmž procesem, jaký se opakuje na vyšším stupni a ve vyšší podobě, když duše opouští tělo. Sám tomu neochvějně věří. A tato víra plyne jakoby v tajemném proudění od mluvícího k naslouchajícímu a vyvolává přesvědčení. Mezi vychovatelem a vychovávaným se pak zpětně přelévá bezprostřední život. A k tomuto životu je právě nutné, aby vychovatel čerpal z plného zdroje duchovní vědy a aby se jeho slovu a všemu, co z něho vychází, dostávalo citu, vřelosti a citového zabarvení pravým duchovědným myšlením. Celé výchově se tímto otevírá skvělá perspektiva. Bude-li čerpat ze živého zdroje duchovní vědy, stane se sama sebou chápajícím životem. Přestane být tápáním, které je v této oblasti běžné. Všechno výchovné umění, všechna pedagogika je suchá a mrtvá, jestliže k ní nejsou přiváděny stále čerstvé šťávy z takových kořenů. Duchovní věda má pro všechna tajemství světa přiměřená podobenství, obrazy čerpané z podstaty věcí, jež netvoří teprve člověk, nýbrž které jsou v základě tvořeny světovými silami. Proto musí být duchovní věda živým základem všeho výchovného umění.
/vložila K.Š./