Podivné setkání

(David a skřítek Plamínek l.)

"Halóóó! Je tady někdo?" ozval se pološeptem roztřesený hlas. "Tak je tu někdo?!" dodal si hlásek odvahy. V celém domě už byla dávno tma a všichni spali, jenom v dětském pokoji svítila malá noční lampička, a tak trochu vystrašený chlapec seděl na posteli. Rozhlížel se kolem sebe, jako by někoho hledal. Měl pocit, že slyší v pokoji nějaký šramot.

"No tak, kde jsi?" zavolal ještě jednou a čekal, co se bude dít. Náhle se před ním objevilo jemně zářící světýlko, sahající asi po kolena. Stále měnilo tvar a chlapec na to upřeně koukal, až začal rozeznávat oči, nos a ústa. Všechno to bylo takové na půl průhledné a najednou to promluvilo tichounkým a jemným hláskem: "Volal jsi mě, tak jsem tady."

"Já? Já nikoho nevolal," odpověděl překvapený chlapec.

"Opravdu? A co to tvoje: ,Halóó, je tady někdo?"

"Áha, tak to jsem volal, ale nevolal jsem tebe."

"Jak to, že ne?"

"Totiž, já vlastně ani nevím, koho jsem volal."

"Ale já to vím. Volal jsi mě, Davide."

"Jak víš, že se tak jmenuji?" vykulil David oči na ten mluvící a svítící obláček.

"Vím o tobě úplně všechno."

"To není možné. A kdo vlastně jsi?"

"Já jsem tvoje já."

"Cože?! Co je to za nesmysl? Já jsem já a ty jsi ty, i když nevím, kdo vlastně jsi." David si všimnul, že ten "obláček" už nezáří tak jasně jako předtím, a poznal, že je posmutnělý.

"Nic si z toho nedělej, že nevíš, kdo jsi. Já ti dám nějaké jméno," snažil se David rozveselit to, co nevěděl, co vlastně je. Stále si to prohlížel a přemýšlel, čemu se to podobá nejvíce, ale nepodobalo se to ničemu, co kdy viděl. Musel hodně zapojit fantazii, aby na něco přišel. "Mám to!" vykřikl, "tak trochu mi připomínáš skřítka, a protože umíš hezky vydávat světýlko, dám ti jméno Plamínek. Ano, budu ti říkat skřítek Plamínek! Jsi s tím spokojen?"

"Ne, to tedy nejsem. Já nejsem žádný skřítek! Já jsem tvoje já!" trvalo to neustále na svém.

"Ano, uznávám, že jsi mnohem krásnější než skřítek, ale nějak tě pojmenovat musím," snažil se David obhájit svůj nápad. "A jak jsi vlastně přišel na to, že jsi moje já?"

"Já na to nepřišel. Vždycky to tak bylo. Můžu ti to dokázat."

"No tak dokaž," vyhrknul ze sebe David plný zvědavosti. Ostatně vůbec se toho skřítka nebál. Bylo to zvláštní, ale měl pocit, že se už dlouho spolu znají a že mu může důvěřovat. Skřítek začal s vyprávěním. Vykládal Davidovi všechny jeho zážitky od úplného dětství, až po dnešní večer. Navíc, mluvil o některých věcech, které nikdo jiný než David nemohl vědět. Vyprávěl mu nejen to, co dělal, ale i to, co při tom cítil a co si doopravdy myslel. To na Davida udělalo velký dojem. Vždyť to byly věci, které opravdu nikdo jiný nemohl vědět.

"Dobrá," začal o tom nahlas uvažovat, "ale jak ve mně
vlastně bydlíš a jak to, že jsem předtím o tobě vůbec nevěděl?"

"Spíš sis to neuvědomoval, že jsem s tebou a snažím se ti radit."

"Radit? A kdy jsi mi naposledy poradil?"

"Dnes odpoledne, když tvoje maminka pekla ty malé dobré koláčky. Dala jich plnou misku na stůl a odešla si pro něco do komory. Ty ses nenápadně přikradl do kuchyně a dva koláčky sis vzal, aby to neviděla, a utekl jsi s nimi do pokoje. Tam jsi je s velkou chutí snědl. Nejdříve jsi z toho měl radost, ale potom jsi začal cítit provinění a zamrzela tě představa, že by maminka přišla na to, že sis vzal ty koláčky bez jejího svolení. Tak ten tichý hlásek v tvé hlavě, který se tě ptal, co by na to asi řekla maminka, tak to jsem byl já."

"Už tomu začínám rozumět. Ty jsi můj vnitřní hlas, který občas slyším."

"Ano, to jsem já! Jsem rád, že jsi to pochopil," radostně zaplápolal Plamínek.

"Když se ztišíš a uklidníš, tak mě můžeš slyšet, ale pokud budeš hodně o něčem přemýšlet nebo se třeba rozčílíš, tak to spojení mezi námi nebude tak dobré a ty mě neuslyšíš. Jsme spolu spojení po celý život a já přebývám v tobě, ale jsem tak jemný, že pro lidské oči jsem neviditelný."

"A to má každé dítě také svého skřítka?"

"Nejsem skřítek! To si moc dobře zapamatuj. Byla by to velká chyba, kdyby sis to myslel, ale protože máš těžkosti s mým pojmenováním, tak ti výjimečně dovolím nazývat mě skřítkem Plamínkem. To platí, až do doby tvého dospívání." Plamínek důrazně vztyčil ukazováček, aby David pochopil vážnost toho, co říká. Poté se vrátil k odpovědi. "Nejen každé dítě, ale každý živý člověk má takového ssskřítka." Plamínkovi to pojmenování skřítek ještě moc dobře nešlo vyslovit. Bál se, aby David opravdu nezapomněl, že on a ani jemu podobní nejsou žádnými skřítky.

"A mohou svého skřítka vidět i ostatní, tak jako já?"

"Ne, nemohou. Dokonce ani ty mě nemůžeš opravdu vidět. Vidíš jenom svoji představu. Je to proto, aby ses naučil se mnou lépe spolupracovat. Abys mě lépe slyšel a uvědomil si, že jsem s tebou. Máš dobré srdce a jsi zvídavý. Budu ti pomáhat a spoustu věcí ti chci vysvětlit. Pamatuj, že mě ve skutečnosti můžeš slyšet pouze jako jemný hlásek ve své hlavě, který ti vždy dobře poradí, pokud budeš naslouchat."

"Hurá! Tak já nejsem sám!" zaradoval se David. Neměl žádného sourozence, tak občas měl pocit, že je docela sám. Sám a nejopuštěnější na celém světě.

"Ty ale nikdy nejsi sám," řekl Plamínek. "Kdybys viděl své neviditelné pomocníky a kolik bytostí je kolem tebe, tak by tě ani nemohlo napadnout, že jsi sám!"

"A to jako fakt?" podivoval se David.

"Samozřejmě. S některými bytostmi tě seznámím."

"To by bylo skvělé!" těšil se David.

Pokračování příště...

Karin Švábová