Rulíšci a pan Strach

(David a skřítek Plamínek II.)

Bylo deštivé sobotní odpoledne a David si maloval v pokojíčku. Kreslil rybičky v akváriu, i když žádné doma neměl, a nebo možná právě proto. Jeho nové akvarelové pastelky po přemalování štětcem s vodou vytvořily zdání skoro živého vodního světa.Najednou se v pokoji objevil před Davidem skřítek Plamínek a tiše zašeptal:

"Pojď se mnou, něco Ti
ukážu, ale musíme být potichu, abychom je nevyplašili."

"Koho?" zvědavě se vyptával David.

"Uvidíš. Pojď za mnou."

David přikývl a po špičkách následoval Plamínka směrem ke kuchyni. Pak se oba přikrčili za dveřmi a pozorovali, co se děje v kuchyni. Tam na zemi seděl černý kocour Kofi a po něm lezly malé ošklivé bytůstky. Měly tmavě fialovou barvu, skoro do černa. Působily odporně a David se jich trochu bál.

"Kdo jsou ty potvůrky?"
zeptal se Plamínka.

"To jsou rulíšci a bude lepší, když se jim budeš co nejvíc vyhýbat."

"Proč? Co dělají?"

"Dobře je chvíli pozoruj."

Rulíšci začali kocoura tahat za vousy a za ocas a potom mu něco šeptali do ucha. Kocour se pak zvedl, naježil všechny chlupy, zasyčel jako had a odešel naštvaně pryč. Rulíšci z toho měli velkou radost a skřehotavými hlásky se chichotali na všechny strany. Jeden by si myslel, že to jsou rarášci. Takoví malí ďáblíci a oni také do nich neměli moc daleko. Kde se děla nějaká neplecha nebo špatnost, tam museli být, aby také mohli do ohýnku přiložit polínko. To se říká, když je něco špatné a mohlo by to být ještě horší. A když na blízku nebyla žádná špatnost, tak se ji snažili vymyslet. David s Plamínkem rulíšky stále pozorovali a když těm potvůrkám utekl kocour, tak si to namířili do obývacího pokoje, kde maminka žehlila prádlo. Vylezli jí na hlavu, tahali ji za vlasy, ale maminka stále nic. Měla dobrou náladu a pobrukovala si při žehlení nějakou písničku. David když viděl, jak se rulíšci snaží maminku potrápit, tak chtěl vyběhnout a odehnat je, ale Plamínek ho zastavil.

"Ne, nechoď tam a jenom sedívej. Tvoje maminka je nevidí a ani necítí, že ji tahají za vlasy a houpou se jí na rukávu."

David se zarazil. Opravdu maminka na jejich zlobení nereagovala a byla úplně klidná. Potom si jí rulíšci sedli na rameno a začali jí něco šeptat do ucha. V tu chvíli mamince zmizel z tváře úsměv. Začala se mračit a vypadala hodně naštvaně. Nakonec si spálila o žehličku prst a to ji naštvalo ještě víc. Nechala žehlení a s brbláním na nepořádek se raději dala do uklízení. Její dobrá nálada byla ta tam.

"Co to mamince šeptali, že jí tak pokazili náladu?"

"To přesně nevím, ale dobře sis všiml, že rulíšci kazí lidem náladu tím, že jim něco ošklivého našeptávají. Oni sami jsou vlastně takové oživlé ošklivé a zlé myšlenky, které běhají okolo lidí a snaží se k nim dostat. Bohužel se jim to moc dobře daří," posmutněl Plamínek a jeho světýlko se na chvíli zmenšilo.

"Proč se jim to tak daří?
Proč je lidé poslouchají?"

"Protože si neuvědomují, že to nejsou jejich myšlenky, ale že jim je nakukávají rulíšci. Každý si ve skutečnosti může vybrat, jestli chce poslouchat ty hezké myšlenky, nebo ty ošklivé, ale nejdřív si musí uvědomit, že nejsou jejich a že si je mohou vybírat. Kdyby tvoje maminka neposlechla rulíšky, tak by nepřišla o tu dobrou náladu a možná by si ani nespálila ten prst. Rulíšci navádějí lidi na moc ošklivé věci a potom se lidé k sobě nechovají hezky a to není správné."

"To se mi nelíbí!" vykřikl David. "Já si budu dávat na ty rulíšky moc velký pozor a ostatním lidem budu o nich vyprávět, aby si také na ně dávali pozor a nenechali se od nich otrávit."

Toho večera David nemohl usnout. Pořád myslel na ty rulíšky a bál se, aby se k němu nepřiblížili. Pořád se kolem sebe ohlížel, jestli na něj někde nečíhají. A jak se tak sám pořád strašil těmi rulíšky, začínal mít čím dál větší strach.

"Plamínku, skřítku Plamínku, prosím pomoz mi! Ukaž se mi!" Volal celý vystrašený.

"Čeho se bojíš,Davide?"

,,Bojím se rulíšků, aby ke mně nepřišli a nezačali mi našeptávat nějaké ošklivé věci."

"Nemusíš se jich bát. Když si budeš hlídat své myšlenky a zaženeš každou špatnou a necháš si jenom ty hezké, tak rulíšci nic nezmůžou. Máš nad nimi velkou moc a tou je tvoje rozhodování. Rozhodneš-li se pro to dobré, pak to zlé na tebe nemůže."

"Ale potíž je v tom, že já už se bojím všeho! Tam na zdi je jakýsi velký stín, který stále roste. Vypadá to jako stín nějakého muže v kabátu s kloboukem."

"Myslíš tam ten stín?" ukázal Plamínek na zeď. "Tak to je tvoje dílo," pousmál se skřítek, "vytvořil sis ho sám."

"Já? To není možné! Jak bych ho mohl vytvořit?"

"Ten stín pána v klobouku a plášti, tak to je tvůj pan Strach."

"Můj pan Strach?" divil se David.

"Ano, tak dlouho ses bál, až sis ho tím strachem vytvořil, a čím víc se bojíš, tím víc ten strach roste."

A opravdu stín na zdi se stále pomalu zvětšoval.

"Co mám dělat? Jak ho mám zastavit?"

"Musíš se přestat bát."

"To se ti lehko řekne, ale jak, když se stále bojím!" "Zkus myslet na něco hezkého, nebo legračního."

"To nejde, když se bojím!"

"Jde to. Jenom musíš chtít a musíš pro to také něco udělat. Každé překonání strachu ti dodá víc odvahy. Jenom to chce pevnou vůli a nevzdávat se."

"Tak já to zkusím." rozhodl se David.

Chvíli bylo ticho. David se snažil ze sebe doslova vypotit nějakou hezkou nebo vtipnou myšlenku, ale jako by měl najednou v hlavě vzduchoprázdno. Vůbec nic ho nenapadalo a pan Strach stále rostl a víc a víc ožíval. "Skřítku! Udělej něco! Vždyť ten stín už sahá skoro po strop! Prosíím!!" vzpomněl si David na kouzelné slovíčko.

Na tohle slovíčko slyší snad každý a skřítek Plamínek obzvlášť rád přispěchá na pomoc, když je o to hezky požádán.

"Musíš bojovat a bojovat!" skřítek poskakoval a mával tenkou ručičkou, jako by v ní držel meč a útočil na stín.

Vypadal u toho velmi směšně, a když ho David uviděl v jeho bojovém postavení, tak se neubránil smíchu. A jak se smál, tak si všiml, že se pan Strach začíná zmenšovat. Byl stále menší a menší, čím méně a méně se ho David bál. Když David pochopil, jaký vliv má jeho odvaha na ten scvrkávající se stín, tak se cítil čím dál statečnější. Pan Strach nakonec úplně zmizel a David zažil své velké vítězství sám nad sebou. Konečně spokojeně usínal s úsměvem na tváři a vůbec ničeho se nebál. Věděl, že ani rulíšci a ani pan Strach na něj nemohou, pokud jim to nedovolí. Myslel raději na něco hezkého, na svého přítele skřítka Plamínka, který je stále s ním.

Pokračování příště...

Karin Švábová