Smrt jako přechod do dalšího bytí

 Smrt je téma, kterým se lidé zabývají neradi. Skoro vždycky je spojena s pocitem ztráty, nemilého konce, zániku a šokujícího zásahu do běhu života. A přece v poslední době přibývá jevů ukazujících, že si tak většina lidí sama navalila do cesty těžký balvan tradičních představ, které, jak se čím dál více ukazuje, neodpovídají skutečnosti.

Je až s podivem, jak málo dokáže křesťanská kultura Evropy říci o tom, co se děje po pozemské smrti člověka. Pro materiálně smýšlejícího člověka, nevěřícího v existenci duše, je úmrtí blízkého člověka spojeno s nenávratnou ztrátou, se zánikem života, s rozplynutím existence, s rozpadem živé bytosti v nic. Ale i věřící nesou smrt těžce, truchlivě a o stavu po opuštění pozemského těla mají nejasné představy. Povětšinou jej spojují s pojmem věčného odpočinku a spánku. Hřbitovy jsou plné nápisů jako "odpočívej v pokoji", "zde spí věčným spánkem", "odešel jsi navždy". Snad je v těch představách i podvědomá touha si po strastiplné pozemské námaze konečně důkladně odpočinout, vzít tak jakýsi druh odměny za útrapy a povinnosti, kterým byl člověk za pozemská léta vystaven.

Velkým průlomem do tradičních představ bylo dílo amerického lékaře Dr. Raymonda Moodyho; dnes je již natolik známé, že se téměř stalo součástí obecného povědomí. Dr. Moody vyhledával pacienty, kteří upadli do klinické smrti a pak se je zase podařilo vzkřísit. Zjistil, že velká část z nich prožila v době "dočasné smrti" velmi živé zážitky, které se nedají vysvětlit halucinacemi nebo dohasínající činností těla, pacienti například dokázali přesně popsat děje ve vedlejší místnosti. Navíc byly zážitky zcela různých lidí navzájem podobné. Umírající lidé byli jakoby protaženi úzkým tunelem do jasného světa plného světla, harmonie, zvuků, lásky; viděli a slyšeli, co se děje kolem jejich těla, ale přitom se vznášeli mimo ně; promítl se jim před očima dosavadní život a pochopili přitom, co v něm dělali chybně a co správně; uslyšeli otázku jakési světelné bytosti "Co jsi udělal ve svém životě dobrého?" "Miloval jsi?" – někteří označili tento děj jako "osobní soud". Po tělesném znovuoživení se pak navrátili do občanského života, ale se zcela změněným náhledem nejen na smrt, ale především na život. Prožívali jej pak procítěněji, vědoměji a beze strachu.

Nepočítaje staré spisy, například Tibetskou knihu mrtvých, byl Dr. Moody jedním z prvních průkopníků, alespoň průkopníků moderní doby; je nejznámější, není však jediný. Od té doby se osmělili další a dnes již tyto případy těžko někdo spočítá. Jeho přednášky a knihy byly před několika desítkami let ohromující, dnes jsou už široce známé. Také o jednom takovém příběhu ("Byl jsem klinicky mrtev; Smrt – můj nejkrásnější zážitek") jsme psali ve Světě Grálu č. 13 v roce 2007. Zdálo by se tedy, že takto svědomitě popsané a masově se vyskytující poznatky způsobí i masový průlom do lidských názorů na život, na uspořádání světa a na samotnou smrt. Nestalo se tak. Jedna část čtenářů, především lékaři, kněží a teologové, začala intenzívně hledat protiargumenty všeho druhu, aby Moodyho práci a samotná líčení pacientů zpochybnila; asi největší část veřejnosti nad jeho svědectvím pokrčila rameny a odložila je. Jen část lidí dokázala přijmout nové poznatky k obohacení svého názoru na život a na svět.

Proč?

Každý z nás máme vytvořen svůj světonázor, svůj obraz uspořádání světa; ať jsme křesťané, ezoterici nebo třeba "neznabozi", jak říkaly naše babičky. Potřebujeme věcem kolem sebe rozumět, chápat je, přináší nám to do života jistotu a důvěru. Skutečnosti, které té naší vnitřní stavebnici odporují, buďto slyšíme neradi , protože nám ji bourají, anebo je zase brzy zapomeneme, protože nám do ní nezapadají – koneckonců nám bývá často milejší klid a vlastní chyby, než poznání naší nedokonalosti a nějaká názorová přestavba. Tak se každý z nás stáváme sami sobě sítem, přes které k sobě vpouštíme jen část z bohaté skutečnosti celého světa. Jen tehdy, když máme v sobě hodně živo, se zároveň otevřeme novým vjemům a dokážeme nejen obohatit své pohledy, ale změnit je a změnit i sebe. Když hodně milujeme nebo se trápíme, ve chvílích neúspěchu s otázkou "Co jen jsem to udělal tak špatně?"; ve chvílích životních ztroskotání a otázek "Proč se mi to stalo?" a "Jak teď budu žít?", nebo naopak ve chvílích štěstí, sjednocení se světem a díku za život, přichází současně nejlepší dar – okamžik objevování dosud nenalezeného. Tak jsme vlastně každý kormidelníkem svého života a jen na nás samých záleží, jak široký máme před sebou obzor poznávání, kolik šancí života využijeme a kolik jich necháme projít kolem bez užitku.

I ta nejsenzačnější sbírka faktů a záhad je jen hromadou cihel vysypaných k nohám, a užitek z ní budeme mít až tehdy, když z nich vystavíme dům, ve kterém můžeme bydlet. Anebo až z nich přistavíme k domu přístřešek, který nám dosud chyběl.

Potřebujeme tedy, aby nám nová fakta zapadla do uceleného obrazu světa. Chceme-li přijmout radostnější – a jak soudím i pravdivější – obraz smrti jako pokračování dalšího života, musíme si napřed udělat jasno v několika bodech:

Prvním z nich je poznání, že svět je moudře sestaven a řízen Stvořitelem. Že tedy naše trampoty nejsou náhodným statistickým výskytem událostí, ve kterém holt máme smůlu, že právě ta nebo ona nemoc, neúspěch, životní nezdar padl náhodou zrovna na nás, ale stejnou náhodou by se mohl přihodit komukoliv jinému, a že za něj vlastně nemůžeme. Našemu sousedu, nadřízenému, manželovi i nám byla dána svobodná vůle k jednání a my se můžeme rozhodnout být k sobě laskaví nebo si ublížit; v tom máme volnost. Ale následky našeho jednání už jsou řízeny zákonitostmi, které do světa vložil jeho autor, Stvořitel. Po čase se k původci zpětným působením nevyhnutelně vrátí podle zákona, že co kdo zaseje, to také sklidí. Jak moc ublíží naše jednání druhému, tedy bližnímu, zase záleží na jeho povaze, sklonech a ochraně, kterou si každý z nás budujeme svým smýšlením a jednáním. Také na bdělosti, se kterou putujeme všedními dny; mnohdy stačí málo k odvrácení trampot, které si jinak vysloužíme jen neopatrností nebo bezmyšlenkovitostí.

Druhým je vědomí, že podstatou naší osobnosti je duch, nikoliv tělo. Duch je jádro bytosti člověka, to co v nás prožívá, raduje se, pláče, má povahové vlastnosti, je dobrosrdečné nebo chladné, opatrné nebo lehkomyslné, extrovert nebo introvert, asketa nebo labužník. Projevuje se citem, cítěním, prociťováním. Všechno ostatní jsou záhaly, nástroje, které potřebujeme k životu, stejně jako potřebujeme šaty v dešti a chladu a šroubovák k opravě zásuvky, ale ony nejsou částí naší podstaty. I rozum je jen nástrojem, výbavou, kterou jsme dostali a bez které bychom se ve složitém světě naší zeměkoule neobešli; výbavou, která je doma jen v hutné hmotnosti a které chybí teplo lidského srdce. Tělo je potom plášť, který dostáváme na cestu při zrození a se kterým putujeme jedním pozemským životem. Smrt je odložením tohoto pláště a pokračováním existence bez něj.

A třetím je skutečnost reinkarnace jako samozřejmé součásti lidského bytí. Končíme-li jeden pozemský život, obtěžkáni špatnými činy a nízkými sklony, nesložili jsme závěrečnou zkoušku pro pokračování v dalším vzestupu a musíme se znovu vrátit zpět na zemi. Narodíme se do takových poměrů, které jsme si minulými životy vysloužili a které k vysvobození a ke vzdělávání potřebujeme. Setkáme se znovu s těmi lidmi, se kterými nás pojí nerozřešené konflikty – ať jako jejich strůjci nebo jako postižení – a s těmi situacemi, které jsme minule nezvládli. Dostáváme tak další šanci k odpykání, k osvobození, k polepšení a ke vzestupu. Pak je ovšem pozemská smrt pouze přestupem do jemnějšího světa a zakončením jedné kapitoly života, nikoli jeho vyhasnutím ani propadem do dlouhého spánku.
Co je to smrt?

Kdy vlastně dojde k pozemské smrti?

Duch je spojen s tělem prostřednictvím záření, zejména vyzařováním krve. Ono drží pohromadě všechny obaly ducha, až po viditelné tělo z hrubé hmoty. Samotné tělo není ani živé, ani mrtvé, je jako plastelína oživená duchem. Jestliže se záření zeslabí, vazba se uvolní. Buďto se rozpojí na straně těla, zesláblého, starého nebo nemocného, nebo řidčeji na straně duše. Ta si někdy sama nepřeje žít nebo si odžila to, co si podle Stvořitelovy vůle měla prožít, a je odvolána. Přitom však – Stvořitel námi nehýbe jako figurkami na šachovnici, ale dává nám svobodnou vůli k rozhodování, přehazování výhybek, formování vlastních rozhodnutí, jeho vůlí pak jsou samočinné a spravedlivé následky našich rozhodnutí. V těchto následcích je spravedlnost i moudrost i láska. Taková moudrost se neptá co se nám líbí, ale přivádí k nám to, co nám prospívá. I když to může být těžké, neboť většinou to zlehka nejde.

Ve chvíli úmrtí je člověk jakoby vysunut z těla a zůstane v jeho blízkosti, podobně, jako to zažili pacienti ve stavu klinické smrti. Cítí se lehce, osvobozen od nemoci a bolestí, vidí a slyší, co se děje kolem jeho těla. Pokud nevěří v existenci mimotělesného života, někdy ani nechápe, co se vlastně stalo. Rád by řekl okolostojícím, že mu je dobře, ale nikdo z nich ho nevnímá. Může se však stát, že se někdo ze zdrcených blízkých poddá žalu a usedavě ho volá nazpět. Takové projevy bolesti působí na odcházející duši velmi drásavě, protože bez hutného těla má mnohem silnější cítění; snaží se znovu se nějakým způsobem vrátit zpět do chladnoucího těla a důsledkem je pak dlouhý "smrtelný zápas", dlouhé nové odpoutávání, které už měl vlastně přirozeným způsobem za sebou. Proto by se blízcí, kteří se nemohou ovládnout, měli šetrně odvést od úmrtního lože; usnadní tím umírajícímu odchod.

Po samotné smrti spojení s tělem vychládá a doznívá, rychleji či pomaleji podle toho, jak člověk lpěl na svém těle a na materielním světě. Pokládal-li hmotu a své tělo za jediné hodnoty, nechce se mu s nimi rozloučit a neví, co jiného by si měl počít; naopak měl-li v sobě povědomí o existenci života po smrti, čistou víru v Boha, zájem o vyšší hodnoty, je mu odloučení od těla snadné: pohlíží mu vstříc se směsí důvěry, trochy bázně a někdy i zvědavosti. Navíc člověka již v okamžicích odloučení často očekávají lidé, kteří odešli na "onen svět" dříve: jeho příbuzní, přátelé, někdy i zcela cizí lidé, kteří mají touhu pomáhat jiným.

Jen poměrně málo lidí se odpoutá od těla tak rychle, že pak už nic nevědí o tom, co se s jejich tělem děje. Pro ty ostatní je následná lékařská pitva, popřípadě odnímání orgánů k lékařským účelům traumatem. Proto je moudré požádat lékaře, aby právě zemřelý příbuzný nebyl po smrti pitván, není-li k tomu zákonný důvod; takovým zákonným důvodem může být stanovení příčiny smrti při autohavárii nebo podezření z trestného činu. K zabránění odběru tělesných orgánů samotná prosba nestačí; kdo si takový odběr nepřeje, musí osobně a předem písemně zažádat o zapsání do registru osob nesouhlasících s odběrem tkání; v opačném případě se automaticky každý zemřelý považuje za dárce orgánů. Podrobnosti takové žádosti jsme napsali v článku "Transplantační zákon v ČR" ve Světě Grálu číslo 2/2004.

Většina zemřelých se také účastní pohřebního obřadu. Buďto zůstávají stále spojeni se svým tělem a nemohou se od něj odloučit, nebo je z nedalekých úrovní přitáhne cítění pozůstalých. Pohřeb je pro ně setkáním s blízkými, se kterými je poutaly těsné vztahy, ale také velkým prožitkem a impulsem; živě přitom prociťují city a myšlenky hostů a slova pronášená při obřadu. Uvědomme si, že naše modlitby, upřímná přání a laskavé myšlenky posilují a pomáhají odešlým duším před další cestou. Čím cituplnější a produchovnělejší je pohřební obřad, tím lépe, a čím více je při něm truchlení a drásavé hořkosti, tím hůře.
Po pohřbu

Po uložení odložené pozemské schrány do hrobu zbytkové záření těla pohasíná a ve stejné míře se schrána postupně rozpadá. Problémem však může být kremace. Často ji volí buď lidé, kteří v dobré vůli chtějí svým příbuzným odejmout starosti s hrobem, nebo ti, kdo nevěří v posmrtný život a volí jednoduchý proces zacházení se svými ostatky. Přitom právě takoví materiálně zaměření nezřídka zůstávají spojeni se svou tělesnou schránou značně dlouho a v průběhu několika málo dní se nestačí od těla odpoutat. Ti pak nezůstanou zcela ušetřeni tělesných bolestí v okamžiku kremace, i když tyto bolesti netrvají dlouho. To neznamená, že by se snad kremace měly zakázat; každému člověku právem zůstává svobodná volba, je však užitečné znát děje, které při kremaci probíhají.

Jak můžeme pomoci svému zemřelému příbuznému, který si přál kremaci? Především oddálíme datum kremace; každý den navíc dává odešlému člověku možnost uvolnit své spojení s tělem. V této době je dobré především pomáhat mu modlitbami a dobrými myšlenkami. Forma náboženského přesvědčení ani forma modliteb nerozhoduje, podstatná a důležitá je jedině čistota a upřímnost modliteb a "rozhovorů" se zemřelým. Také pohřební obřad, se kterým se může vnitřně a názorově ztotožnit – ať je občanský nebo církevní – naplněný lidským teplem a produchovnělými slovy, vnímá zemřelý velmi silně.
A co dál?

Tělo je přenecháno moudrému koloběhu hmoty, duch je volný a přitahován tím, k čemu jeho nitro tíhlo. Tady se cesty "zemřelých", pro které se mezitím jejich smrt stává postupně jednou epizodou z mnoha, rozvětvují do mnoha směrů. V první řadě rozhoduje jeden ze základních zákonů světa – zákon tíže.

Člověk, který vyrovnal dluhy svých pochybení, odložil tak spolu se svými nedostatky i svou tíhu a stoupá výše do lehčích úrovní stvoření. Ocitne se ve světě, podobném tomu "našemu", ale světlejším, barevnějším a lehčím; krajiny, příroda i stavby jsou podobné, ale prozářené světlem, láskou, radostí. Zůstává mu jeho povaha, sklony a zájmy, tedy osobnost, ke které se dosavadním životem vypracoval. Život ve vyšších úrovních je snazší a radostnější, cítění i lidská těla jsou lehčí a pohyblivější, myšlenka se stává rychle činem. Jeden rozdíl je nápadný: ve vyšších úrovních nejsou zlé povahy, možnost stýkat se s pokleslými lidmi existuje jen "v první třídě" školy, na zemi a v těsném okolí. Smyslem jeho dalšího života je zase další poznávání, vzdělávání, uzrávání v moudrou osobnost. Cesta k tomu nevede sladkou nečinností, ale užitečnou prací a pomáháním všemu, co se nachází v okolí nebo na nižších úrovních, než je on sám. Může tak pomáhat i nám, kteří dosud bojujeme zde na zemi se svými nedostatky i se svým okolním prostředím. Za mnohou dobrou myšlenku, inspiraci, radu, posílení, za hlas svědomí vděčíme moudrým pomocníkům z vyšších úrovní "onoho světa".

Velmi mnoho lidí však dnes končí svůj pozemský úsek života, zatíženi a zapleteni do směsice dobrého i zlého, s nerozvázanými konflikty s lidmi, s nimiž si navzájem ublížili, se sklonem k hmotnému a odklonem od vnitřních lidských hodnot, s pochybeními a neblahými sklony – s náchylností k sobectví, lhostejnosti, s touhou po moci a úspěchu na úkor druhých – ani ne tak lidé zlí, jako zapletení a lhostejní k vyšším hodnotám. Jejich život probíhá v blízkosti země a předmětu jejich zájmů, v úrovních, které jsou jemnější než hrubá hmotnost země, ale nikoliv výrazně světlejších. Vždy přitom platí, že co se na pozemské úrovni svázalo, musí se na zemi i rozvázat. Proto se po pobytu na onom světě musí vrátit jako nově inkarnovaní lidé zpět na zemi. Samočinně působící zákon přitažlivosti stejného druhu je přivede k takovým rodičům a do takových poměrů, jaké potřebují k dalšímu rozvoji, rozvazování a uzrávání. V životě se setkají se svými bývalými souputníky, aniž o tom vědí, a zabřednou do takových konfliktů, ve kterých si mohou rozplést karmické nitky a osvědčit své pevné směřování k dobrému. Anebo také zabřednout ještě hlouběji.
A co my?

Každý z nás máme za sebou celou řadu opakovaných vtělení, vždy zakončených pozemskou smrtí. Každá z nich byla epizodou na konci jedné kapitoly života, ne zničením, ale přirozeným přechodem, proměnou, po které následovaly další možnosti k odčinění chyb a zdokonalování v dospělou lidskou osobnost. Ze svědectví pacientů, kteří prošli klinickou smrtí, víme, že svět, do kterého krátce nahlédli, byl zářivý a laskavý.

Nebojme se tedy smrti, není zánikem, ale přerodem do jemnějšího světa. Bojme se svých pochybení, ty nás budou doprovázet bez přerušení i na onen svět. Odčiňme je hned tady, je to lehčí. Neodkládejme to, začněme hned dnes.

Snažme se o vzdělání, o vědomý život, hledejme Pravdu, žijme podle ní.

A jako první – nebojme se smrti, nemáme proč.

Ing. Artur Zatloukal

Zdroj: http://www.svetgralu.cz

Film Chico Xaviera Náš domov a Beethovenova Měsíční sonáta