Tajemství zahrady

(David a skřítek Plamínek III.)

Bylo krásné nedělní ráno a sluníčko lákalo Davida ven. Maminka chystala sváteční oběd a David přemýšlel, co bude dělat.

"Mohl bych jít na zahradu, ale s kým si tam budu hrát? Vždyť tam nikdo není."

"Jak to, že tam nikdo není?!" ozvalo se za ním.

David hned poznal známý hlas a vykřikl: "Plamínku, to jsem rád, že ses objevil! Chci jít ven, ale žádný z mých kamarádů na zahradě není, tak přemýšlím, co tam budu dělat. Možná půjdu na houpačku nebo budu zalévat květiny. Je tam horko, tak budou asi suché."

Vymýšlel si zábavu, protože se bál, že tam bude nuda, ale Plamínek měl na to jiný názor: "Vaše zahrada není vůbec prázdná, žije v ní spousta bytostí. Je to takový malý svět a můžeš tam mít hodně přátel, když se k nim budeš chovat hezky a budeš jim pomáhat."

"Opravdu? Chtěl bych ty bytosti vidět, tak pojďme honem ven!"

Plamínek souhlasně přikývl a oba se vydali do zahrady. David nadšeně vyběhl ze dveří, ale potom se zarazil. Nikoho v zahradě neviděl. Bylo na něm vidět zklamání. Plamínek chvíli vyčkával a potutelně se usmíval. Potom udělal malé kouzlo... Luskl prsty a před Davidem se náhle objevil úplně jiný svět.  Zahrada byla v tu ránu plná podivuhodných bytostí, které neustále něco dělaly. Bylo jich tam takové množství, že David úžasem na chvíli ztratil řeč. S otevřenými ústy se díval na ten cvrkot na zahradě. Nikdo tam ani na chvíli nezahálel a každý dělal s radostí svoji práci. Ty bytosti vypadaly jako z pohádky, a proto měl David také na chvíli dojem, že se ocitl v nějaké pohádce. Skřítek Plamínek na jeho myšlenky hned zareagoval:
"Nejsi v žádné pohádce. Tohle je opravdový svět, který je pro většinu lidí neviditelný. Ti, kteří ho vidí nebo cítí, že existuje, se k přírodě a bytostem chovají přátelsky, ale většina lidí ani netuší, že opravdový svět vypadá takhle. Pak se stává, že někteří lidé ničí přírodu a tím ubližují i bytostem, které se o ni starají," posteskl si Plamínek.

"Jak může někdo ubližovat takovým hezkým bytostem?" divil se David.

"Je to smutné, ale děje se to a v poslední době čím dál častěji. Jako by si lidé neuvědomovali, že bez přírody nemohou žít. Co by jedli, pili a dýchali? Příroda nám dává všechno, co k životu potřebujeme, ale nemůžeme od ní pořád jenom brát a ničit ji. Musíme jí také dávat, co potřebuje, aby Země vzkvétala. Pak budou žít spokojeně lidé i bytosti přírody." David Plamínkovi přitakával, že tomu rozumí, a zároveň se nemohl vynadívat na ten nádherný svět, který se před ním otevřel. Najednou vnímal každé stéblo trávy, každou malou houbu, která tam rostla, a uvědomoval si, že je to všechno živé. Viděl snad všechny mravenčí kukly i starostlivé mravenečky, kteří o ně pečovali, spoustu housenek a broučků na bylinkách. Zahlédl motýly, jak mlsali sladký nektar. Viděl i včelky, které tak pilně sbíraly pyl z květů, až jím byly skoro celé obalené. Taková to byla hojná pastva. Stromy v zahrádce spokojeně šuměly a ptáci cvrlikali do dálky, že se tu mají dobře. Také viděl, jak je u každé rostlinky a u každého i sebemenšího zvířátka malá bytůstka, která mu pomáhá.

"Nikdo není sám," uvědomil si David. Pak se osmělil a šel se podívat blíž. Plamínek ho doprovázel a vyprávěl mu o bytostech, které viděli. Seznamoval ho se skřítky, vílami, elfy a dalšími bytostmi.

Když míjeli statný velký ořešák, tak stromová bytost promluvila hlubokým mrzutým hlasem: "Ty jsi mi Davide teda dal."

David se zarazil: "Jak to myslíš?"

"Houpal ses posledně na houpačce, co ji máš přivázanou na mé větvi, a prodřel jsi mi kůru. Dost to bolelo."

David se podíval a skutečně, lano houpačky bylo zařezané v kůře stromu. Představil si, jak se při každém zhoupnutí lano stále víc zařezávalo a jak strom musel trpět, jenom to nebylo slyšet. Přejel mu mráz po zádech a do očí mu vhrkly slzy.

"Omlouvám se ti, hned to napravím! Řeknu mamince,
abychom houpačku dali jinam."

"To budu moc rád a na podzim ti dám spoustu ořechů,"
odpověděl starý ořešák. "Děkuji, kdybys ještě něco potřeboval, tak mi to řekni, rád ti pomůžu."

Davidovi se ulevilo, že se ta situace vyřešila. Chvíli se rozhlížel po zahradě a všechno se zdálo být v pořádku, tak kráčel s Plamínkem dál.

"Ahoj Davide," radostně ho zdravila tenounkým hláskem spousta bytostí, až náhle zaslechl usedavý pláč. Byl to velmi jemný hlásek. David se vydal za ním. Došel k malému potůčku, co protékal na konci zahrady. U břehu na kameni uviděl sedět krásnou malou vílu. Měla rozevláté modrozelené hedvábné šaty. Vypadaly jako vodní hladina, která se stále měnila podle toho, jak si vítr s šaty pohrával. Vlasy měla dlouhé, světlé, celá byla taková
bleďounká a plakala. Plamínek pobízel Davida, aby si s ní promluvil.

"Kdopak jsi a proč pláčeš?" zeptal se víly David.

"Jsem potůčková víla a pláču, protože už nejsem tak krásně čistá jako dřív."

"Mně připadáš dost čistá a máš pěkné šaty."

"Já nemyslím sebe, ale vodu v potůčku," špitla víla.

"Jak se to stalo?"

"Hned tady kousek za zahradou je malý lesík, kde lidé naházeli odpadky. Je tam také sud, ze kterého vytéká olej přímo do potoka. Ryby trpí, raci také a já trpím s vodou. Pomoz nám člověče, ať se mohou zvířata i rostliny napít čisté vody." "Ten lesík nikomu nepatří, ale tahle zahrádka je naše. My se o potůček staráme dobře. Nemáme tady žádné odpadky," hájil se David.

"To je dobře, že se hezky staráte o potůček i o zahrádku, ale co je to platné, když do něj teče od lesíka olej a dostává se až k vám. Co je platné, že máte čistou zahrádku, když soused neustále stříká na stromy a zeleninu chemický postřik a vítr ho zanáší až sem."

Takhle David nad tím nikdy nepřemýšlel. Staral se o zahrádku u domu a nenapadlo ho, že odjinud se k nim dostává takové znečištění.
Ani se nemusel ptát potůčkové víly, jak jí může pomoct. Hned mu bylo jasné, co má dělat. Šel si pro velký pytel a zavolal na maminku, že půjde na chvíli k lesíku.

"Dobrá, ale nebuď tam dlouho. Brzy bude oběd," volala na něj maminka.

Cesta trvala jenom pár minut. Na místě se David rozhlédl a opět viděl vše jakoby jinýma očima. Odpadky rozházené po zemi a žádná bytost nablízku. Z toho místa čišel smutek. O kus dál zaslechl tichý pláč a vzdychání. Bylo mu jasné, kvůli čemu to je, a hned se dal do práce. Nejdřív musel zabránit vytékání oleje ze sudu, který ležel na břehu u potoka. Povedlo se mu sud odvalit od vody, aby zbytek oleje už netekl, ale ještě později ho bude muset přijít zazátkovat, aby se dal odvézt. Pak sbíral odpadky do pytle a moc příjemně mu u toho nebylo. Nechápal, jak tohle mohl někdo udělat. Dalo mu dost práce, než pytel naplnil a uklidil místo alespoň v blízkosti vody. Pytel zavázal a nechal tam. Doma se potom domluví, aby se vše odvezlo z lesa pryč.

Celý upachtěný se vydal zase zpět na zahradu. Spěchal za potůčkovou vílou, aby se zeptal, jak se teď cítí. Když se vrátil, tak víla už neplakala, ale usmívala se a děkovala Davidovi za pomoc. Voda v potůčku běžela tak rychle, že předběhla Davida a vyprávěla víle, co se stalo.

"Udělal jsi Davide moc dobrou věc," plápolal Plamínek. Kdyby lidé pomáhali přírodě, tak by žádná bytost nemusela trpět...

"Davídku! Oběd!" volala maminka k nedělnímu stolu.
Nastal čas se s bytostmi na zahradě rozloučit, ale jenom na chvíli...

"Po obědě půjdu hned zase na zahradu. Vždyť tam mám tolik kamarádů a se spoustou z nich jsem ještě nemluvil," těšil se David.

Karin Švábová